Světová levice po roce 2011

Výsledkem byla celosvětová revolta síly, které dalo hnutí Occupy Wall Street (OWS) název „99%“. Revolta byla namířena proti horentní polarizaci bohatství, zkorumpovaným vládám a proti v podstatě nedemokratické povaze těchto vlád, ať byly založeny na systému více stran nebo ne.

Nejde o to, jestli OWS, arabské jaro nebo indignados dosáhli všechno, v co doufali. Jde o to, že dokázali změnit světový diskurz, přesunout ho od ideologických manter neoliberalismu k tématům jako nerovnost, nespravedlnost a dekolonizace. Poprvé po dlouhé době diskutovali obyčejní lidé o samotné povaze systému, v němž žijí, a přitom ho nepovažovali za daný.

Nyní stojí levice před otázkou, jak pokročit dál a převést tento počáteční diskurzivní úspěch v politickou přeměnu. Problém lze formulovat docela jednoduše. Dokonce i tehdy, když v ekonomické rovině existuje zřejmá a dál se rozšiřující trhlina mezi velmi malou skupinou (1%) a naprostou většinou lidí (99%), neplyne z toho, že tato trhlina je současně politickou dělicí čarou. V celosvětovém měřítku mají politické síly napravo od středu pořád ještě podporu zhruba poloviny světového obyvatelstva – nebo aspoň těch, kdo jsou nějakým způsobem politicky aktivní.

K přeměně světa bude tudíž levice potřebovat politickou jednotu takového stupně, jakou zatím nemá. Existují v ní opravdu hluboké neshody jak co do dlouhodobých cílů, tak co do bezprostřední taktiky. Ne, že by se o těchto otázkách nedebatovalo. Naopak, vedou se o nich ostré spory a v překonávání neshod je jen málo pokroku.

Tyto rozpory nejsou nové, což nijak neusnadňuje jejich řešení. Nejdůležitější jsou dva z nich. První se týká voleb. V této věci existují nikoli dva, ale tři odlišné postoje. Jedna skupina má k volbám hlubokou nedůvěru a argumentuje tím, že účast v nich je nejen politicky neefektivní, ale také posiluje legitimitu existujícího světosystému.

Jiní si myslí, že účast na volbách má zásadní význam. Tato skupina se ale dělí na dvě části. Na jedné straně jsou lidé, kteří se označují za pragmatiky. Chtějí pracovat zevnitř – z nitra hlavní strany levého středu, pokud v zemi funguje systém více stran, nebo z nitra de facto jediné strany, pokud není povoleno střídání parlamentních stran u moci.

A pak jsou zde samozřejmě ti, kdo na této politice volby takzvaného menšího zla nenechají nit suchou. Tvrdí, že mezi hlavními alternativními stranami neexistuje žádný významný rozdíl, a prosazují hlasování pro nějakou stranu, která je „opravdu“ levicová.

Všichni tento spor dobře známe a příslušné argumenty jsme slyšeli už mnohokrát. Je ovšem jasné, aspoň podle mě, že pokud nedojde mezi uvedenými třemi skupinami k nějakému sblížení co do volební taktiky, nebude mít světová levice moc šancí na vítězství, krátkodobě ani dlouhodobě.

Jsem přesvědčen, že existuje způsob, jak se dohodnout. Spočívá v rozlišení mezi krátkodobou taktikou a dlouhodobou strategií. Velmi souhlasím s těmi, kdo dokazují, že získání státní moci nemá význam pro dlouhodobou přeměnu světosystému a může ohrozit samu možnost této přeměny. Jako strategie přeměny bylo vyzkoušeno už mnohokrát a selhalo.

Z toho ovšem neplyne, že bezprostřední účast na volbách je ztrátou času. Skutečností je, že převážná část oněch 99% má naléhavé bezprostřední potíže. A právě ty jim dělají největší starosti. Lidé se snaží přežít a pomáhat svým rodinám a přátelům, aby přežili. Pokud pohlížíme na vlády nikoli jako na potenciální aktéry sociální přeměny, ale jako na struktury, jež mohou ovlivnit každodenní trápení lidí svým bezprostředním politickým rozhodováním, pak má světová levice povinnost udělat vše, co je v jejích silách, aby vlády přiměla k takovým rozhodnutím, která budou minimalizovat bolest.

Práce na minimalizaci bolesti vyžaduje účast na volbách. A jak se máme dívat na debatu mezi proponenty menšího zla a proponenty podpory opravdu levicových stran? Ta se stává rozhodováním o místní taktice, které může být velmi rozdílné v závislosti na řadě faktorů: velikosti země, formální politické struktuře, demografii země, její geopolitické poloze, politických dějinách. Na to není žádná standardní odpověď a ani nemůže být. A ani odpověď roku 2012 nemusí nutně platit pro rok 2014 nebo 2016. Není to, aspoň pro mě, debata o principech, ale o vyvíjející se taktické situaci v každé zemi.

Druhá zásadní debata, která pohlcuje světovou levici, je sporem mezi tím, čemu říkám „developmentalismus“ (upřednostňování rozvoje) a tím, co by se dalo označit jako priorita civilizační změny. Tuto debatu můžeme pozorovat v mnoha částech světa. V Latinské Americe má podobu neustávajících a značně hněvivých sporů mezi levicovými vládami a hnutími původního obyvatelstva např. v Bolívii, Ekvádoru a Venezuele. V Severní Americe a Evropě ji vidíme v debatách mezi environmentalisty či Zelenými a odbory, které dávají přednost udržení a zvýšení zaměstnanosti.

Na jedné straně máme „rozvojářskou“ variantu prosazovanou levicovými vládami nebo odbory, podle níž bez takového ekonomického růstu nelze nijak napravit hospodářské nerovnováhy současného světa, ať máme na mysli polarizaci uvnitř jednotlivých zemí nebo mezi zeměmi. Její zastánci obviňují své protivníky, že podporují – přinejmenším objektivně a možná také subjektivně – zájmy pravicových sil.

Zastánci „antirozvojářské“ varianty říkají, že důraz na prioritu ekonomického růstu je nesprávný ze dvou důvodů. Je to politika, jež prostě prodlužuje nejhorší rysy kapitalistického systému. A je to politika, která způsobuje nenapravitelné ekonomické a sociální škody.

Tento spor je ještě vášnivější, pokud je to vůbec možné, než spor o účast na volbách. Lze jej řešit jedině kompromisy, a to pro každý případ zvlášť. Aby to bylo možné, musí obě skupiny uznat, že druhá strana jedná v dobré vůli. To nebude snadné.

Bude možné v průběhu příštích pěti nebo deseti let tyto neshody na levici překonat? Nejsem si jist. Jestli ale překonány nebudou, nemyslím, že by světová levice mohla zvítězit v bitvě následujících dvaceti až čtyřiceti let o to, jaký druh následnického systému budeme mít, až se kapitalistický systém definitivně zhroutí.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 320, 1.1.2012. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.

Na fotografii: Autor Immanuel Wallerstein - montáž redakcia