Zemřel Václav Havel
Od podzimu r. 1968 se Havel účastnil významné tiskové diskuse s autorem Milanem Kunderou o budoucím osudu a významu Pražského jara, k němuž zaujal - na rozdíl od Kundery - značně skeptický postoj.
V Husákově normalizaci se stal Václav Havel rychle zakázaným spisovatelem. Svědčil o tom, že porážka Pražského jara znamenala naprosto radikální proměnu československé kulturní situace: "Byl to konec jedné éry, rozpad duchovního a společenského klimatu, hluboký mentální předěl. Celý dosavadní svět, který jsme znali tak dobře a v němž jsme dokázali fungovat, pokojný, mírně komický svět biedermeieru šedesátých let, se rozložil. Na jeho troskách začal vznikat úplně jiný svět, krutý, pochmurný a vážný, tvrdý a asijský."
Postupně se Havel za normalizace stal jedním z nejvýznamnějších představitelů české disidentské obce. Podílel se na vzniku manifestu, hájícím lidská práva Charta 77 a působil i jako mluvčí Charty. V sedmdesátých letech se v Čechách rozšířila nahrávka jeho jednoaktovky Audience, která patří spolu s Vernisáží k nejpozoruhodnějším literárním svědectvím o étosu sedmdesátých let.
Jako čelný disident byl Havel tvrdě pronásledován a koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let několik let vězněn - špatné podmínky věznění ho tehdy přivedly na pokraj smrti.
Od druhé poloviny osmdesátých let začalo být Havlovo jméno postupně známé i na Západě. Rychle se stal symbolem demokratické revoluce r. 1989 a posléze prvním československým a pak i českým prezidentem.
Zatímco v disidentském období projevoval Václav Havel odvahu, morálku a zásadovost, a stal se tak skutečně významnou osobností československého úsilí za demokracii, někteří kritikové poukazují na to, že se po roce 1989 stal výlučně politikem a podřizoval své činy a veřejné výroky v určité míře politickému oportunismu. V této souvislosti je zřejmě významná debata Václava Havla s britským historikem Timothy Gartonem Ashem ze začátku devadesátých let, v níž Ash argumentoval, že by si Havel udržel své renomé daleko bezpečněji, kdyby funkci prezidenta nepřijal a zůstal nezávislým intelektuálem. Havel tuto argumentaci odmítl.
Havlovo vidění světa zůstalo navždy - a zřejmě pochopitelně - ovlivněno jeho velmi traumatickou zkušeností z totalitního komunismu. Usiloval o mezinárodní spojenectví, aby zabránil tomu, aby se Československo/Česká republika kdy opět dostaly do područí Ruska. V tomto smyslu se spojoval s americkým politickým establishmentem, v němž viděl pro Česko záruku svobody a demokracie, podle některých pozorovatelů někdy až nekriticky. Ačkoliv byl v sedmdesátých a osmdesátých letech hlavním katalyzátorem vzniku alternativní občanské společnosti, po roce 2000 Havel nepochopil obdobné občanské hnutí, protestující proti umístění americké základny na českém území - argumentace a mentalita mladé české generace už mu byla zřejmě cizí.
Jeho film Odcházení je možno interpretovat jako sebeironické ohlédnutí nad vlastní politickou a veřejnou kariérou.
(Vyšlo na www.blisty.cz)