Odchod z Iraku je pre USA porážkou

Podle volebních webových stránek Mitta Romneyho bylo Obamovo rozhodnutí buď „výsledkem čiré politické kalkulace nebo prostě úplné neschopnosti při jednání s iráckou vládou“.

Obě prohlášení jsou nesmyslná a mají pouze ospravedlnit jejich autory před americkými voliči. Obama dělal všechno, co mohl, a to v těsné spolupráci s americkými veliteli a Pentagonem, aby udržel po 31. prosinci v Iráku nějaké vojáky. Neuspěl nikoli kvůli neschopnosti, ale protože vojska USA přinutilo k odchodu irácké politické vedení. Odchod představuje vyvrcholení porážky USA v Iráku, srovnatelné s prohrou ve Vietnamu.

Co se stalo ve skutečnosti? Nejméně osmnáct posledních měsíců se příslušné úřady USA snažily ze všech sil vyjednat s Iráčany dohodu, která by anulovala dohodu podepsanou prezidentem Georgem W. Bushem, podle níž mají vojska odejít do 31.12.2011. Neuspěly, ale nikoli pro nedostatečné úsilí.

Ať použijeme jakákoli kritéria, nejvíc proamerické jsou v Iráku dvě skupiny: blok, který vede Ajád Alláví, člověk nechvalně známý svými těsnými vztahy s CIA, a strana vedená Džalálem Talabáním, kurdským prezidentem země. Oba nakonec prohlásili, bezpochyby se zdráháním, že bude lepší, aby vojska USA odešla.

Z iráckých vůdců se za setrvání vojsk USA nejtvrději zasazoval předseda vlády Núrí al-Málikí. Byl zřejmě přesvědčen, že malá schopnost irácké armády udržet pořádek povede k novým volbám, které značně oslabí jeho vlastní pozici, takže pravděpodobně přijde o funkci premiéra.

Spojené státy dělaly ústupek za ústupkem a neustále snižovaly počet vojáků, kteří by měli zůstat. Rozhodujícím sporným bodem se nakonec stal požadavek Pentagonu, aby pro vojáky (a žoldnéře) USA platila imunita vůči irácké jurisdikci pro jakékoli zločiny, ze kterých by mohli být obviněni. Málikí s tím byl ochoten souhlasit, ale nikdo se k němu nepřidal. Zejména sadristé prohlásili, že v případě Málikího souhlasu přestanou podporovat vládu. A bez jejich podpory by Málikí neměl dostatek hlasů v parlamentu.

Kdo tedy vyhrál? Stažení bylo vítězstvím iráckého nacionalismu. A ztělesněním iráckého nacionalismu se nestal nikdo jiný než Muktada al-Sadr. Je pravda, že al-Sadr stojí v čele šiítského hnutí, které se v minulosti ostře stavělo proti straně Baas, což obvykle znamenalo, že jeho přívrženci byli proti sunnitským muslimům. Ovšem al-Sadr tuto pozici už dávno opustil, aby se sám osobně i se svým hnutím mohl stát bojovníkem za odchod USA. Začal se obracet na vůdce sunnitů a Kurdů v naději, že vytvoří paniráckou nacionalistickou frontu, která se soustředí na obnovu plné autonomie Iráku. A zvítězil.

Al-Sadr stejně jako Málikí a mnoho dalších šiítských politiků samozřejmě strávil značnou část svého života v íránském exilu. Je tedy vítězství al-Sadra také vítězstvím Íránu? Není pochyb, že důvěryhodnost Íránu v Iráku značně stoupla. Bylo by ale vážnou analytickou chybou myslet si, že Írán tím jaksi zaujal místo Spojených států a bude nyní na irácké scéně dominovat.

Mezi íránskými a iráckými šiíty vládne napětí v zásadních věcech. Jednou z nich je, že Iráčané považují odjakživa za duchovní centrum šiítského náboženského světa svou vlastní zemi a nikoli Írán. Je pravda, že proměny geopolitické scény umožnily iránským ajátoláhům, aby v posledním půlstoletí vystupovali jak dominantní síla tohoto náboženského světa.

Podobá se to ale vývoji, k němuž došlo ve vztazích mezi Spojenými státy a západní Evropou po roce 1945. Geopolitická váha Spojených států si vynutila posun v kulturních vztazích mezi těmito dvěma stranami. Západoevropané museli přijmout novou kulturní a také politickou nadřazenost Spojených států. Přizpůsobili se jí, ale nikdy se s ní nesmířili. A nyní se Západoevropané snaží opět získat své někdejší vedoucí kulturní postavení. Stejně je tomu s Iránem a Irákem. Iráčtí šiíté byli v uplynulém půlstoletí nuceni přijmout kulturní nadřazenost Íránu, ale nikdy se s ní nesmířili. A nyní pracují na tom, aby opět získali postavení kulturních vůdců.

Obama ví bez ohledu na svá veřejná prohlášení stejně jako vědí republikáni, že Spojené státy utrpěly porážku. Mezi Američany tomu nevěří jedině malá skupina na okraji levice, která nějak nedokáže akceptovat, že Spojené státy nejsou vždy a všude geopolitickým vítězem. Tato malá a zmenšující se skupina prostě investovala do odsuzování Spojených států příliš mnoho na to, aby snesla skutečnost, že se USA nacházejí ve vážném úpadku.

Tato okrajová skupina tvrdí, že se nic nezměnilo, protože Spojené státy v Iráku jen vystřídaly svého klíčového hráče – po Pentagonu teď nastoupilo ministerstvo zahraničí, které dělá dvě věci: přesouvá do Iráku víc námořní pěchoty k ochraně velvyslanectví USA a najímá instruktory pro irácké policejní sily. Nasazení většího počtu marines je ale projevem slabosti, nikoli síly. Znamená, že ani přísně střežené velvyslanectví USA není dostatečně chráněno před útoky. Ze stejného důvodu zrušily USA plán na otevření dalších konzulátů.

Pokud jde o instruktory, ukazuje se, že jde o 115 policejních poradců, kteří musí být „chráněni“ tisíci soukromých hlídačů. Mohu zaručit, že policejní poradci budou opouštět zdi velvyslanectví jen málokdy a s velkou opatrností, a že nebude snadné najmout pro ně dostatek bezpečnostních agentů vzhledem k tomu, že ti už nebudou mít imunitu.

Nemělo by nikoho překvapit, jestliže se po příštích iráckých volbách stane předsedou vlády Moktada al-Sadr. Ani Spojené státy, ani Írán z toho velkou radost mít nebudou.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 316, 1.11.2011. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.

Na fotografii: Autor Immanuel Wallerstein - montáž redakcia