Sociálnodemokratická ilúzia

Sociální demokracie byla na svém vrcholu v období od roku 1945 do konce šedesátých let. Tehdy představovala ideologii a hnutí prosazující využívání zdrojů státu k určité redistribuci ve prospěch většiny obyvatelstva. Dělo se tak různými konkrétními způsoby: výstavbou dalších vzdělávacích a zdravotnických zařízení; zárukami celoživotní úrovně příjmů pomocí programů na uspokojování potřeb skupin „bez placeného zaměstnání“, zejména dětí a seniorů; a také pomocí programů na minimalizaci nezaměstnanosti. Sociální demokracie slibovala stále lepší budoucnost pro příští generace, svým způsobem trvalý růst národních i rodinných důchodů. To vše dostalo název stát blahobytu nebo sociální stát. Byla to ideologie odrážející názor, že kapitalismus lze „reformovat“ a dát mu lidštější tvář.
 

Sociální demokraté byli nejsilnější v západní Evropě, Velké Británii, Austrálii a na Novém Zélandu, v Kanadě a ve Spojených státech (kde se jim říkalo demokraté New Dealu) - zkrátka v bohatých zemích světosystému, jež tvořily to, co by se dalo nazvat panevropský svět. Byli natolik úspěšní, že koncepci sociálního státu podporovali všichni jejich oponenti napravo od středu, kteří se snažili pouze omezovat jeho náklady a rozsah. Ve zbytku světa se státy pokoušely naskočit do tohoto vlaku pomocí projektů národního „rozvoje“.

Sociální demokracie byla vysoce úspěšným programem, který se opíral o dvě reality tehdejší doby: o neuvěřitelnou expanzi světoekonomiky, jež vytvořila zdroje umožňující redistribuci, a o hegemonii Spojených států ve světosystému, jež zajišťovala jeho relativní stabilitu a zejména pak nepřítomnost vážného násilí uvnitř zmíněné bohaté zóny.

Tento nadějný stav věcí netrval věčně. Dvě zmíněné reality skončily. Světoekonomika přestala expandovat a vstoupila do dlouhého období stagnace, v němž žijeme dodnes, a Spojené státy jako zahájily svůj dlouhý, byť pozvolný úpadek jako hegemonická mocnost. Obě tyto nové reality se v jedenadvacátém století dál značně zvýraznily.

Nová éra začínající v 70. letech minulého století přinesla zánik celosvětového centristického konsensu o přednostech sociálního státu a státem řízeného „rozvoje“. Na jeho místo nastoupil „washingtonský konsens“ hlásající výhody spoléhání se na trhy namísto vlád. O tomto programu se tvrdilo, že je založen na údajně nové realitě „globalizace“, která „nemá alternativu“.

Věci vypadaly tak, že realizace neoliberálního programu zvyšovala úroveň „růstu“ na trhu cenných papírů, ale současně vedla ke zvyšování celosvětové úrovně zadluženosti a nezaměstnanosti, a také ke snižování reálných příjmů převážné většiny světového obyvatelstva. Nicméně strany, jež bývaly hlavní oporou středolevicových sociálně demokratických programů, se neustále posouvaly doprava, zeslabovaly svou podporu sociálnímu státu, nebo se jí úplně vzdaly, a souhlasily s tím, že je třeba značně omezit roli reformistických vlád.

I když tyto negativní dopady začala pociťovat většina obyvatelstva také uvnitř bohaté panevropské části světa, ještě ostřeji působily v jeho ostatních částech. Co si měly tamní vlády počít? Začaly využívat relativní ekonomický a geopolitický úpadek Spojených států (a obecněji panevropského světa) tím způsobem, že se soustředily na vlastní národní „rozvoj“. Využily moc svých státních aparátů a své celkově nižší náklady produkce, aby se staly „emergentními“, nastupujícími zeměmi. Čím „levicovější“ byla záplava jejich slov a dokonce i jejich politická angažovanost, tím rozhodněji usilovaly o „rozvoj“.

Přinese jim to stejný prospěch jako kdysi, po roce 1945, panevropskému světu? To není zdaleka zřejmé, nehledě na pozoruhodná tempa „růstu“ dosahovaná v posledních pěti až deseti letech v některých zemích tohoto typu - zejména ve skupině zvané BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína). Mezi současným stavem světosystému a stavem bezprostředně po roku 1945 jsou totiž některé závažné rozdíly.

Zaprvé, úroveň reálných nákladů produkce je přes snahy neoliberálů o její snížení ve skutečnosti o hodně vyšší než v období po roce 1945, což ohrožuje reálné možnosti akumulace kapitálu. To způsobuje, že kapitalismus jako systém je méně přitažlivý pro kapitalisty, z nichž nejvnímavější dnes hledají alternativní způsoby, jak zajistit svá privilegia.

Za druhé tím, že emergentní země dokázaly rychle bohatnout, značně zvýšily nároky na zdroje nutné pro zajištění svých potřeb. Tak se rozběhla stále ostřejší soutěž o získání půdy, vody, potravin a energetických zdrojů, která nejenže vede k nelítostným bojům, ale také snižuje v celosvětovém měřítku schopnost kapitalistů akumulovat kapitál.

Za třetí, obrovská expanze kapitalistické produkce nakonec vyvolala tak přemrštěné požadavky na životní prostředí, že začala světová krize klimatu, jejíž důsledky ohrožují kvalitu života na celé zeměkouli. Vedla také ke zrodu hnutí za zásadní přehodnocení „růstu“ a „rozvoje“ jako ekonomických cílů. Právě tato sílící poptávka po odlišné „civilizační“ perspektivě dala v Latinské Americe vzniknout hnutí za „buen vivir“ (svět, v němž se dá žít).

Za čtvrté, podřízené skupiny začaly adresovat své požadavky na reálnou účast ve světových rozhodovacích procesech nejen „kapitalistům“, ale také „levicovým“ vládám podporujícím národní „rozvoj“.

Za páté, kombinace všech těchto faktorů spolu s viditelným úpadkem někdejší hegemonické mocnosti vytvořila klima neustálých a radikálních fluktuací, jež ve svém důsledku všude paralyzují jak podnikatele, tak vlády. Podstatně vzrostla úroveň nejistoty - nejen v dlouhodobém, ale také velmi krátkodobém výhledu, a s ní také reálná úroveň násilí.

Sociálně demokratické řešení se stalo iluzí. Otázkou je, co nastoupí na jeho místo pro obrovskou většinu světového obyvatelstva.

© Immanuel Wallerstein, komentár č. 313, 15. 9. 2011. Z angličtiny preložil Rudolf Převrátil.

Na fotografii: Autor Immanuel Wallerstein - montáž redakcia