Honba za záchrannými člnmi: uspelo euro?

Pozornost světových médií je zaměřena právě na tyto veřejné debaty ve Spojených státech, eurozóně a také, nedivte se, v Číně. To ale neznamená, že stejnou starost nemají jiné státy, velké i malé, navenek rostoucí nebo stagnující, i když jsou často méně schopny manévrovat než největší hráči.

Zdá se, že eurozóna dosáhla v červenci za velkého dramatu jakýsi politický kompromis. Umožní to Evropské unii, aby si vedla „méně špatně“, než množství jejích konkurentů? Myslím, že je to možné. Abychom ale viděli, co se ve skutečnosti událo, musíme nechat stranou komplikovaná ekonomická rozhodnutí. Podle všeho neexistuje vůbec žádný souhlas v tom, co se vlastně dohodlo, a tím méně v tom, jestli to přinese něco dobrého pro řešení ekonomických dilemat, před nimiž stojí země eurozóny.

Kompromis byl politický, nikoli ekonomický, a jeho hlavní důsledek bude politický. Co se eurozóně podařilo, byla záchrana eura jako jednotné měny. Někteří to považují za zázrak, jiní za katastrofu. Jádro věci je ale v tom, že euro zachránili. A z hlediska probíhajících světových geopolitických zápasů to znamená, že si Evropa zachovala schopnost být významným hráčem.

V článku, který zveřejnil Der Spiegel, shrnul Carsten Volkery zmíněná rozhodnutí takto: „Evropští lídři prosadili (21. července) druhý záchranný balík pro dluhem postižené Řecko, na němž překvapuje vysoký podíl soukromé účasti. Kromě toho dostal nové pravomoci evropský záchranný fond, který tak začíná podezřele vypadat jako evropský IMF (Mezinárodní měnový fond).“

Předchozí ekonomická debata o řeckém dluhu (a dluzích jiných zemí eurozóny) měla všechny standardní přísady. Jednu krajnost představovali kazatelé naprosté víry v „trhy“ bez ohledu na důsledky. Nejextrémnější z nich chtěli vytlačit Řecko z eurozóny (i když z právního hlediska se to zdá skoro nemožné). Druhou krajnost představovali kazatelé ekonomické solidarity založené na neokeynesovském zdůrazňování obnovy nebo vytváření efektivní poptávky - hlasatelé „malého Marshallova plánu“.

Politickým problémem v pozadí byla vnitřní politika jednotlivých zemí. Keynesovské řešení je hluboce nepopulární v Německu a paní Merkelová se právem obávala volební katastrofy, pokud by s ním souhlasila. Neoliberální řešení by riskovalo vážné lidové nepokoje v Řecku, Španělsku a případně v mnoha dalších zemích. Jako velký tvůrce kompromisu se neprojevil nikdo jiný než francouzský prezident Nicolas Sarkozy, který bojoval za přiznání nových pravomocí Evropské službě finanční stability (EFSF - European Financial Stability Facility) a veřejně tento krok oslavil jako počátky Evropského měnového fondu. Dokonce i paní Merkelová uznala, že toto srovnání není nevěrohodné.

Paní Merkelová získala ústupek, o který jí šlo - zapojení soukromých investorů. A své požehnání nakonec dala i Evropská centrální banka (ECB). EFSF bude vydávat své vlastní dluhopisy a ti, kdo drží řecké dluhopisy, je budou moci za ně směňovat, přičemž se předpokládá, že tyto nové dluhopisy budou mít nižší úrokovou míru. IMF prostřednictvím své nové ředitelky Christine Lagardeové vyslovil názor, že celkový dopad těchto opatření bude pro všechny pozitivní. Toto nové spořádaní samozřejmě umožňuje IMF, aby se méně angažoval v období, kdy se jeho vlastní zdroje tenčí. Kompromisu zatleskala dokonce i Velká Británie, které není členem eurozóny.

Je tohle nějaký druh kouzla, které „zachrání“ Evropu? Vůbec ne. Zaprvé existují pořád hráči, kteří se snaží dohodu zmařit. A jaké budou volební důsledky, to se teprve uvidí.

A proč se Sarkozy, postgaullistický dědic de Gaullea, stal architektem kompromisu, který posunul Evropu blíž ke struktuře společné správy? Ve skutečnosti jsou tu dva důvody. Na jedné straně po řadě politických neúspěchů vypadá z hlediska budoucích francouzských voleb dobře, když Sarkozy dosáhne něčeho v zahraniční politice. Francouzské průzkumy veřejného mínění skutečně ukazují, že se jeho hodnocení zlepšilo.

Druhý důvod je ovšem zcela gaullistický. De Gaulle se stavěl proti posilování federalismu v Evropě, protože se domníval, že to slouží zájmům USA na úkor Francie. Dnes ale slouží větší míra evropského „federalismu“ zájmům Evropy (a Francie) na úkor zájmů USA. Zhroucení eurozóny by vyřadilo Evropu z klubu největších hráčů mezistátního systému - a posílilo dolar v době, kdy je dolaru každá pomoc dobrá.

Hlasy na levici levice neustále namítají, že eurozóna je v základě neoliberální instituce chránící banky a poškozující malé lidi. To je do značné míry pravda. Nikdy jsem ale nepochopil, proč si vůbec někdo myslí, že se levici povede lépe v řadě zcela oddělených států. Zdá se mi, že kdyby měla Evropská unie zmizet, neoliberální síly by byly ještě mocnější.

Podtrženo a sečteno, Evropská unie a eurozóna si povedou lépe ve velké havárii, která brzo přijde. To možná není příliš velký výdobytek, ale v honbě za záchrannými čluny bude mít Evropa aspoň tu záruku, že s jedním vypluje.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 310, 1.8.2011: Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.

Na fotografii: Autor Immanuel Wallerstein – montáž redakcia