Honba za záchrannými člnmi: uspelo euro?
Pozornost světových médií je zaměřena právě na tyto veřejné debaty ve Spojených státech, eurozóně a také, nedivte se, v Číně. To ale neznamená, že stejnou starost nemají jiné státy, velké i malé, navenek rostoucí nebo stagnující, i když jsou často méně schopny manévrovat než největší hráči.
Zdá se, že eurozóna dosáhla v červenci za velkého dramatu jakýsi politický kompromis. Umožní to Evropské unii, aby si vedla „méně špatně“, než množství jejích konkurentů? Myslím, že je to možné. Abychom ale viděli, co se ve skutečnosti událo, musíme nechat stranou komplikovaná ekonomická rozhodnutí. Podle všeho neexistuje vůbec žádný souhlas v tom, co se vlastně dohodlo, a tím méně v tom, jestli to přinese něco dobrého pro řešení ekonomických dilemat, před nimiž stojí země eurozóny.
Kompromis byl politický, nikoli ekonomický, a jeho hlavní důsledek bude politický. Co se eurozóně podařilo, byla záchrana eura jako jednotné měny. Někteří to považují za zázrak, jiní za katastrofu. Jádro věci je ale v tom, že euro zachránili. A z hlediska probíhajících světových geopolitických zápasů to znamená, že si Evropa zachovala schopnost být významným hráčem.
V článku, který zveřejnil Der Spiegel, shrnul Carsten Volkery zmíněná rozhodnutí takto: „Evropští lídři prosadili (21. července) druhý záchranný balík pro dluhem postižené Řecko, na němž překvapuje vysoký podíl soukromé účasti. Kromě toho dostal nové pravomoci evropský záchranný fond, který tak začíná podezřele vypadat jako evropský IMF (Mezinárodní měnový fond).“
Předchozí ekonomická debata o řeckém dluhu (a dluzích jiných zemí eurozóny) měla všechny standardní přísady. Jednu krajnost představovali kazatelé naprosté víry v „trhy“ bez ohledu na důsledky. Nejextrémnější z nich chtěli vytlačit Řecko z eurozóny (i když z právního hlediska se to zdá skoro nemožné). Druhou krajnost představovali kazatelé ekonomické solidarity založené na neokeynesovském zdůrazňování obnovy nebo vytváření efektivní poptávky - hlasatelé „malého Marshallova plánu“.
Politickým problémem v pozadí byla vnitřní politika jednotlivých zemí. Keynesovské řešení je hluboce nepopulární v Německu a paní Merkelová se právem obávala volební katastrofy, pokud by s ním souhlasila. Neoliberální řešení by riskovalo vážné lidové nepokoje v Řecku, Španělsku a případně v mnoha dalších zemích. Jako velký tvůrce kompromisu se neprojevil nikdo jiný než francouzský prezident Nicolas Sarkozy, který bojoval za přiznání nových pravomocí Evropské službě finanční stability (EFSF - European Financial Stability Facility) a veřejně tento krok oslavil jako počátky Evropského měnového fondu. Dokonce i paní Merkelová uznala, že toto srovnání není nevěrohodné.
Paní Merkelová získala ústupek, o který jí šlo - zapojení soukromých investorů. A své požehnání nakonec dala i Evropská centrální banka (ECB). EFSF bude vydávat své vlastní dluhopisy a ti, kdo drží řecké dluhopisy, je budou moci za ně směňovat, přičemž se předpokládá, že tyto nové dluhopisy budou mít nižší úrokovou míru. IMF prostřednictvím své nové ředitelky Christine Lagardeové vyslovil názor, že celkový dopad těchto opatření bude pro všechny pozitivní. Toto nové spořádaní samozřejmě umožňuje IMF, aby se méně angažoval v období, kdy se jeho vlastní zdroje tenčí. Kompromisu zatleskala dokonce i Velká Británie, které není členem eurozóny.
Je tohle nějaký druh kouzla, které „zachrání“ Evropu? Vůbec ne. Zaprvé existují pořád hráči, kteří se snaží dohodu zmařit. A jaké budou volební důsledky, to se teprve uvidí.
A proč se Sarkozy, postgaullistický dědic de Gaullea, stal architektem kompromisu, který posunul Evropu blíž ke struktuře společné správy? Ve skutečnosti jsou tu dva důvody. Na jedné straně po řadě politických neúspěchů vypadá z hlediska budoucích francouzských voleb dobře, když Sarkozy dosáhne něčeho v zahraniční politice. Francouzské průzkumy veřejného mínění skutečně ukazují, že se jeho hodnocení zlepšilo.
Druhý důvod je ovšem zcela gaullistický. De Gaulle se stavěl proti posilování federalismu v Evropě, protože se domníval, že to slouží zájmům USA na úkor Francie. Dnes ale slouží větší míra evropského „federalismu“ zájmům Evropy (a Francie) na úkor zájmů USA. Zhroucení eurozóny by vyřadilo Evropu z klubu největších hráčů mezistátního systému - a posílilo dolar v době, kdy je dolaru každá pomoc dobrá.
Hlasy na levici levice neustále namítají, že eurozóna je v základě neoliberální instituce chránící banky a poškozující malé lidi. To je do značné míry pravda. Nikdy jsem ale nepochopil, proč si vůbec někdo myslí, že se levici povede lépe v řadě zcela oddělených států. Zdá se mi, že kdyby měla Evropská unie zmizet, neoliberální síly by byly ještě mocnější.
Podtrženo a sečteno, Evropská unie a eurozóna si povedou lépe ve velké havárii, která brzo přijde. To možná není příliš velký výdobytek, ale v honbě za záchrannými čluny bude mít Evropa aspoň tu záruku, že s jedním vypluje.
© Immanuel Wallerstein, komentář č. 310, 1.8.2011: Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.
Na fotografii: Autor Immanuel Wallerstein – montáž redakcia
Reagujte na článok
Komentáre
Tu reagujem iba na tú myšlienku, že "ľavicoví politici" by pristúpili na ochranu vo svojich národných štátoch, pretože eurokoncept je liberálnym projektom.
Vážne nemám rád, keď sa za všetkým hľadá ideológiá, pretože koncepcia hospodárskeho zoskupenia Európskej Únie vznikala a rožširovala sa postupne, odborným slovom inkrementálne, až do dnešných čias, keď existuje Eurozóna, teda zóna krajín so spoločnou menou a centrálnou menovou politikou, existuje spoločná hospodárska politika, spoločné hranice, spoločné prerozdeľovanie daňových fondov jednotlivým krajinám za účelom práveže zlepšovania verejných finanncií a celkového vylaďovania verejného života v jednotlivých členských krajinách EÚ. Jednoducho okrem dobrých vízií to tak život priniesol, vyžadovali si to posuny v ekonomike, technológiách, nutnosť spoločne odpovedqať na výzvy globalizujúcej sa ekonomiky.Raz prevažovali liberáli, raz konzervativci, raz socialisti. Bodka.
Obráťme pozornosť nazad na Spojené štáty americké.Naschvál nepíšem USA, nech to udrie do očí. Áno, federálna vláda ovláda federálne zdroje, ovláda federálny štátny rozpočet ( ten, ktorý je zadĺžený 14,5 biliómni dolárov), ovláda legislatívu. Ale iba so súhlasom všetkých členských štátov a vieme, že v niektorých členských štátoch USA už tiež vznikli ohníčky osamostatňovania sa, čo ten Michigan, ktorý zrušil vyplácanie štátnej administratívy, keď mu federálny rozpočet nechcel navýšiť rozpočet? V jednotlivých amerických štátoch rastie napätie, ktoré my dobre poznáme z čias "pomlčkovej vojny", to znamená, dvíhajú sa hlasy, kto na koho dopláca. A každý štát má svoju administratívu, svoj parlament, i keď, prirodzene, mocenské štruktúry sú tuho centralizované.
Čo by sa stalo, ak by sa kongresmanom nepodarilo dohodnúť a odvrátiť bankrot americkej ekonomiky? To by ma zaujímalo, čo na to I.W.
Ak by totiž bolo došlo k bankrotu, dolár by sa asi skutočne znehodnotil a uskutočnili by sa tie vtipy o tlačení stodolároviek na toalietný papier, ktorý by mal ako úžitková hodnota vyššiu cenu. Čo by tak v tej chvíli urobili parlamenty jednotlivých členských štátov Spojených štátov amerických? Nemyslím, že by vyhlasovali zvrchovanosť a samostatnosť ako my v roku 1992, ale pravdepodobne by si ohraničili a uzavreli systém financovania. odvodov a financovania verejných rozpočtov do vnútra svojho štátu. A to by bol koniec USA ako sme ich poznali...Preto ma zaujala tá veta v článku, že EU by veľké krízy prežilia lepšie.
Nebojte sa, nie u nás, ale zas vo svete už existujú myšlienkové schémy a analýzy, čo bude ak sa zrútu kapitalizmus, oni už nepolemizujú, či áno alebo nie, oni už len odhadujú, kedy a v akom rozsahu, takže netreba sa báť, že tým zanikne civilizácia.
Ak ste už počuli i čítali tu na webe Slova o ekonomickej demokracii, tak táto sa vie dosť dobre postarať o skrachovaný štátny rozpočet, to znamená, že už dnes je tento model schopný urobiť riskantný krok od súkromných investícií, zastavenia špekulatívnych burzových obchodov a zdanenia virtuálnych príjmov z ekonomiky, ktorá už nepotrebuje ani kapitál ani prácu ľudí, k tomu, aby sa do verejných zdrojov dostali financie z fungujúcej podnikovej, teda firemnej produkujúcej sféry.
No a čo sa týka pohľadu na Európu a eurozónu, čo myslíte, kto by si znova ako vždy "privyrobil" pri uvedení niektorých štátnych rozpočtov do bankrotu a kto by na to doplatil. Ale teraz bez filozofovania, definujte ich...
to, čo im totiž dlží verejný sektor a teda štátny rozpočet neustále sa zvyšujúcim čerpaním dlhov, kde štát, povedzme i Slovenská republika, vlastne už dnes namiesto splácania dlhov platí v rámci dlhovej služby už iba úroky z "istiny dlžôb", to z dlhodobého hľadiska nadobúda pre finančné skupiny riziko "nedobytných pohľadávok", ak sa vyčerpajú možnosti v rámci kapitalistického systému žmýkať v občanov čoraz viac a "nebude už z čoho".
A tak, bolo by to pekne vidieť na prípade bankrotu USA, že by si finančné nadnárodné korporácie prostredníctvom bánk uplatnili veriteľské právo nadobudnúť namiesto "istiny dlhu" okamžité a prednostné splatenie svojich pohľadávok, a to znamená, že by to bolo o majetkovom výpredaji aktív, ktoré patria štátu. V prípade USA si to ani neviem predstaviť, viete si predstaviť, že by budova Bieleho domu, alebo areál Pentagonu, boli predané a banka by inkasovala "cash" peniaze? Skôr si myslím, že by natoľko klesol kurz dolára, respektíve hodnota dolára, že by prišla vysoká, možno sto i viac percentná inflácia...
Už som to niekde spomenul, že v prípade Grécka by to bolo výnosnejšie - štát vlastniaci ešte podstatnú časť aktív v priemyselných podnikoch, v obchode, energetickej i dopravnej infraštruktúre, by tento majetok predal do súkromných rúk, Euro by síce pokleslo, ale zas až tak nie ako dolár v prípade bankrotu.
A tu nastupujú možnosti uplatniť niektoré ( najschodnejšie) systémové prvky ekonomickej demokracie:
1. Pred bankrotom v štáte zdaniť virtuálne burzové a finančné operácie ( už je to známa tzv.Tobinova daň), pretože tieto obchody, ktoré sami seba charakterizujú ako špekulatívne, vôbec nepodliehajú zdaneniu, stačí k tomu licencia obchodovania na burze a dobrý počítač, bankvá záruka a pevné nervy vystihnúť, keď sa dá lacno nakúpiť a draho predať kliknutím na počítačovú myšku. 2. Legislatívne vstúpiť ako štát do súkromných finančných fondov účelovo vytvorených na poisťovanie, zdravotnícke zabezpečenie, penzijné zabezpečenie a preorientovať finančné toky v nich nie k úniku ziskov a nákladov do súkromného sektora, ale vrátenie všetkých finančných tokov zbieraných obyvateľstvom daného štátu späť do systémov verejného financovania zdravotníctva, sociálnych systémov, dôchodkov. Po slovensky povedané, zdrvotné poisťovne by sa vrátili k stopercentnému financovaniu zdravotníctva a neodčerpávali by verejné odvody na svoje zisky a iné náklady, "druhé piliere" dôchodkového sporenia by sa vrátili z kapitalizácie do priebežného systému rešpektujúceho medzigeneračnú solidaritu a kapitálové poistenia b& boli zrušené, resp. veľmi účelovo zamerané. 3. Teraz ani netreba hovoriť, čo by sa dialo s podnikmi, ktoré by sa ocitli v platobnej neschopnosti - systémy ESOP a EFES už existujú, je to o prevzatí skrachovanej firmy zamestnancami pomocou bankových zábezpek, zamestnanci namiesto fondov by sa stali podielovými vlastníkmi, toto už funguje i v USA, ale je to len systémový medzikrok. 4. A ak by banky nechceli "poslúchať", pravdepodobne by mal štát právomoc "znárodniť" ich - teda zaviesť na svojom území štátnu správu bankového systému, uvažuje sa o cieľovom systéme verejných bánk, my máme napríklad takú verejnú banku i dnes, je to Slovenská záručná banka, poskytujúca záruky a poisťovanie v medzinárodnom obchode a v podstate je to štátny podnik.
Ekonomická demokracia má oveľa vyššie ciele, ale ako vidíte, tieto kroky by okamžite narobili poriadok v systéme štátneho financovania a v systéme tvorby zdrojov pre verejné financie. Ale isteže, toto nebude Miklošova parketa, možno Počiatkova...