Štát blahobytu, alebo kapitalizmus?

Soutěžíme se světem spíše politikou levné práce než její kvalifikovaností, a proto i vnější ekonomická rovnováha je dosud křehká. Zatímco v předlistopadové éře bylo naše hospodářství ovládáno téměř výlučně viditelnou rukou státu, nyní naopak téměř výlučně neviditelnou rukou trhu. Již tehdy jsme byli papežštější než papež a znárodněn byl u nás každý švec; dnes je zase krajností opačný tlak na dovršení privatizace všech podniků, včetně strategicky rozhodujících i pro energetickou a dopravní bezpečnost. Pokračují tlaky na další ořezávání již beztak skromných výdajů na vzdělávání, zdravotní a sociální ochranu i na jejich podemílání poměrně nízkým zdaněním ekonomiky, a tím i na privatizaci těchto veřejných služeb. Demokracie i u nás degeneruje na vyprázdněný volební rituál, jak to pojmenoval Günther Grass. Morální úpadek překonává i zlé sny minulosti. Nejen život, ale i světový ekonomický slovník pro spekulaci a korupci jsme obohatili o tunelování. Nejsme bohužel osamoceni. Neviditelná ruka trhu byla „osvobozena“ od regulace až tak, že jediný bankéř v USA mohl vytunelovat (v přepočtu) přes bilion korun. Výdaje na uvedené veřejné služby jsou potlačovány ve velké části světa, je oklešťován i evropský sociální stát. Neoliberální teorie právě tohle vydávají za cestu k prosperitě a k blahobytu, a dokonce za reformy.

Po zániku dvojpolárního světa vznikl svět převážně ovládaný jedinou supervelmocí. Za velkými slovy o svobodě a demokracii a za zády volených vlád zvyšuje svůj vliv na chod světa několik stovek největších nadnárodních společností.

V méně vyspělých zemích je podle neoliberální doktríny uplatňována politika levné práce, poškozující ekonomicky nejen méně vyspělé země, ale i ty vyspělé. V nejchudších zemích světa umírá hlady dvakrát více lidí, než celkově zabíjela druhá světová válka. A vznikají nové a stále další války. Ohroženo je životní prostředí.

Tohle má být vítězný „konec dějin“, vyhlášený americkým publicistou Fukuyamou? Nebo je to spíš jejich zpětný chod?

Odpovědí je i současná globální finanční a ekonomická krize. Naše dvojitá restaurační krize byla překonána v době začínající krize světové. Není to obyčejná cyklická krize, ale – obdobně jako v třicátých letech – hodina pravdy společenského systému. Je to krize kapitalismu.

Překonání těchto hrozeb vyžaduje zásadní změnu, překonání tohoto systému, jak k tomu již v době Pražského jara vysvitly i naše naděje. Naděje na demokratický a tržní socialismus. Naděje na svobodu, jakou svět nepoznal - svobodu nejen politickou, ale i osvobození od sociálních strádání. Naděje, že si viditelná ruka státu podá ruku s neviditelnou rukou trhu. Naděje, které dnes nabývají podoby sociálně znalostního státu při mírovém soužití rodícího se vícepolárního světa. Není to jen otázka blahobytu či chudoby, ale i svobody či nesvobody a možná i bytí či nebytí.

Tento zápas mezi vzestupným a zpětným chodem dějin probíhá ve světovém měřítku i v naší rozpolcené společnosti.

Knížkou svých článků z posledních dvaadvaceti let se chci podílet na ohlédnutí za těmito zápasy - u nás i ve světě - a přitom se podělit se čtenářem o své poznávání tohoto vývoje, odhalování jeho příčin a důsledků i o hledání východisek.

Uverejnili  Britské listy 15. 5. 2011