Rovnost je pilíř sociálního státu

Ráda bych připomněla knížku dvou epidemiologů, která vyšla v roce 2009 ve Velké Británii a otevřela tam velkou debatu nejenom nalevo, ale dokonce i napravo. Vychází z výzkumu těchto dvou lidí, který trval 30 let, a je empiricky velice robustní, takže je těžké její nálezy jednoduchým způsobem zpochybňovat.
 

Makroekonomické důsledky rovnosti

Tato knížka ukazuje, že řada zásadních dimenzí kvality života, jako je míra duševních chorob, zdraví, dožití, dětská úmrtnost, míra kriminality ve společnosti, důvěra ve společnosti, tedy spousta klíčových indikátorů sociálně ekonomické kvality života společnosti, velmi úzce souvisí s mírou ekonomické, konkrétně příjmové (ne)rovnosti v dané společnosti. Autoři ukazují a dokládají na komparativních analýzách západoevropských států, USA, Kanady, Nového Zélandu a Austrálie a potom na analýzách, které vycházejí z komparací 50 států uvnitř USA, že společnosti, které mají nižší příjmové nerovnosti - ze západních států Japonsko, skandinávské státy - jsou zároveň ty, které mají daleko lepší výsledky z hlediska uvedených indikátorů. A na druhém pólu jsou především Spojené státy americké, Británie.

A není to jenom tak, že chudí lidé nebo lidé s nižšími příjmy, kteří žijí v rovnějších společnostech, jsou na tom lépe než ti, kteří žijí v méně rovných, ale dokonce platí pro jakoukoli z příjmových skupin, že za stejných podmínek, když žijete ve společnosti, která má nižší příjmové nerovnosti, tak budete mít větší šanci dožití, budete mít lepší zdravotní stav. A právě toto je velmi silný důvod, proč je potřeba začít mluvit, že rovnost, která je jedním z důležitých pilířů sociálního státu, je důležitá společenská hodnota. Je to veřejný statek, o který je třeba pečovat a hájit ho z jeho vlastních pozic. Je to hodnota sama o sobě, kterou jsme schopní rozlišit a která není jednoduše převoditelná na nějaké ekonomické indikátory.

Druhý důležitý - spíše ekonomický - argument, který je potřeba připomenout, proč je rovnost ve společnosti dobrá je, že když ekonomové analyzují vznik a průběh globální finanční krize, tak poukazují, že v USA míra příjmové nerovnosti dosáhla před propuknutím krize míry nerovnosti před krizí ve 30. letech. Lidé jako Robert Reich nebo Joseph Stiglitz argumentují, že toto není náhodou. Tahle velká míra nerovnosti vede k tomu, že velká část lidí se musí zadlužovat, aby platila za základní potřeby, odpovídající standardu společnosti a na druhé straně vzniká malá skupina lidí, vlastnící obrovský kapitál, který investuje neracionálním způsobem. Takže ekonomická rovnost má makroekonomické důsledky a i to je důležitý argument pro relativní příjmovou rovnost společností.


Irsko jinak než Řecko

Takže vzniká otázka, jak tuto ekonomickou (příjmovou) rovnost můžeme zajišťovat jako společnost. V podstatě přemýšlejme o dvou polohách - jedna se týká toho, čemu se říká obvykle redistribuce, tzn. nejrůznější způsoby vybírání daní a jejich rozdělování, buď poskytováním veřejných statků, nebo sociálních příspěvků podpory mezi různými částmi společnosti. Tento moment považuji za klíčový, a pak druhá věc je způsob, jakým jsou bohatství a příjmy rozdělovány „přímo“ v rámci ekonomického systému.

Co se týče redistribuce, tak většinou to, co se dostane do veřejné debaty, je otázka výše daní a výše sociálních příspěvků. Ale je velice důležité si uvědomit, že těch toků a podob toků kapitálu a financí mezi tzv. veřejným sektorem a soukromým sektorem občanů je daleko víc. Není to jen otázka výše daní, ale nastavení dotací, nebo toho, jak stát ručí nebo neručí za určité rizikové operace atd.

A z tohohle hlediska musím zdůraznit jednu věc, kterou považuji za velice důležitou a málo se o ní mluví ve srovnání s tím, jak se mluvilo o Řecku. Velmi málo se mluvilo o Irsku, proto bych ráda připomněla, že Irsko se dostalo do obrovských kapitálových problémů jako stát, ale důvod, proč se to stalo, byl jiný než v případě Řecka.

Irsko naopak bylo dáváno velmi dlouho za příklad flexibilního kompetitivního státu a jedna z věcí, kterou si Irsko získalo tuto „dobrou“ reputaci bylo, že mělo velmi nízké korporátní daně (12,5 %), zatímco třeba v sousední Británii to je 28 %. Navíc ještě legislativa Irska dovolovala velice jednoduše zisky dále přelít do tzv. daňových rájů. Například společnost Google v uplynulých 3 letech skrze Irsko a pak dál přes daňové ráje přelívala zisky. Takže legální cestou zkrátila své daně o více než 3 miliardy dolarů tím, že prakticky veškeré své neamerické zisky přes Dublin posunula na Bermudy, takže vlastně míra jejich efektivního zdanění na konci byla pouze 2,4 %!


Prohlubujíci se příjmové rozdíly

Také v Británii řada korporací dělá podobné legální, ale z hlediska společenského nepřijatelné operace, a dneska tam vzniká velmi úspěšné společenské hnutí UK Uncut, které začalo bojkotovat korporace, demonstrovat před jejich filiálkami a nutí firmy typu Vodafone, který se velmi proslavil „daňovými optimalizacemi“, přijmout společenskou odpovědnost za to, že působí v té zemi a má nějakou odpovědnost vůči společnosti, jejíž veřejný kapitál využívá.

K tomu druhému bodu, který se týká toho, co bych nazvala tržní redistribuce, si je třeba uvědomit, že to, jak jsou zisky a řekněme i výše příjmů rozdělovány v rámci tržního prostředí, není něco, co je objektivní, co jaksi předchází politické rozhodování, předchází společenskou legitimitu. I když to tak většinou v ekonomické „hardcore“ teorii figuruje. Je to něco, co je výsledkem toho, jak jsou nastaveny legislativní normy, ale i toho, jaká působí morálka, co je přijatelné v rámci firem atd. Je důležité si uvědomit, že např. rozpětí příjmů se obrovským způsobem rozevíralo během 30 – 40 let. Např. v USA byly v roce 1996 největším podnikem General Motors a jejich ředitel tehdy vydělával 66-krát více než průměrný dělník. V roce 2005 byla největší americkou firmou společnost Wallmart a její generální ředitel vydělával 900-krát více než průměrný zaměstnanec.

Takže je vidět, že i v rámci tzv. tržní redistribuce docházelo k značným změnám, o kterých je potřeba se bavit, uvádět je do veřejného prostoru a podrobovat je debatě o společenské legitimitě těchto věcí, protože nejsou samozřejmé, nejsou objektivní a máme a můžeme do nich zasahovat.
 

Autorka je česká socioložka a aktivistka, od léta 2010 mluvčí občanské iniciativy ProAlt.

Spracovné podľa jej úvodného vystúpenia na panelovej diskusii inštitútu CESTA „Má ještě smysl sociálni stát?“

Medzititulky Slovo.

Ilustračné foto: Brooks Elliott a Markusram