Od umění, které je v intencích společnosti filistrů produkcí kulturních statků okrášlujících ideologii moci, bylo by asi naivitou očekávat, že bude – tak, jak si přál Jindřich Chalupecký – hájit člověka. Zejména tehdy, vyprchalo-li z kultury rozvinutého postkapitalismu ponětí o tom, že na každou lidskou činnost číhají její nejen všem zjevné materiální, ale taktéž nepředmětné...