Etická hranice umělce či vědce
Od umění, které je v intencích společnosti filistrů produkcí kulturních statků okrášlujících ideologii moci, bylo by asi naivitou očekávat, že bude – tak, jak si přál Jindřich Chalupecký – hájit člověka. Zejména tehdy, vyprchalo-li z kultury rozvinutého postkapitalismu ponětí o tom, že na každou lidskou činnost číhají její nejen všem zjevné materiální, ale taktéž nepředmětné návaznosti, především pak ony univerzálně humanistické, etické hranice. Ve zburžoazněné společnosti naplněné marasmem působí sice takováto kritéria směšně, avšak individuální i sociálně mravní odpovědnosti žádný člověk neuteče. A neodstřihne se od ní nikdo méně nežli intelektuál (snad bychom v uměleckých řadách takového měli právo hledat), jehož devízou by mělo být „jasné kulturní a humanistické vědomí a svědomí“. Protože právě on je přímo zavázán bránit svobodu a spravedlnost, „být svědkem lidskosti, zachraňovat a hájit pojem lidskosti“, opovažoval se kdysi vznášet morální imperativy socialista Václav Černý. Navíc se sžíravým soteriologickým závěrem: „Tento svět by byl mimochodem už dávno spasen, kdyby se na něm hodnota lidských charakterů rovnala hodnotě lidských mozků!“ Tak jako Černého postoj skřípěl ve styku s nacismem a stalinismem, drhl by i dnes v soukolí neokapitalistické normalizace.
Ve službách moci
Leč setrvejme u umělecké sorty a její imaginace zapřažené do služeb moci, neboť pro nynějšku dominující estetické myšlení, jak píše Welsch, estetizující život – jehož prvním příznakům vysmíval se W. Benjamin – je sdostatek příznačným zástupcem; v jejích produktech se totiž nabízí vždy k nahlédnutí i to, že „vrhají užitečné světlo na rozklad kapitalistické společnosti“, což vysledoval G. Orwell, když diagnostikoval amoralismus Salvadora Dalího.
Specificky poutavým prvkem zhusta zbadatelným u „svrchovaných“ tvůrců je jejich proklamovaná absolutní zaujatost uměním. Nemluvme teď ani tak o tom, že ji popohání bažení po penězích a úspěchu a ozvláštňuje zuřivá nevraživost a rivalita; co je však hluboce strašlivé: když „svaté“ umělcovo zaujetí plodí lhostejnost k člověku. „Geniální dílo“ si žádá obětiny, praví se v kreatorově mýtu, a „médium“, které je přivádí na svět, musí obětovávat – nejlépe z okolních řad; etické kategorie nepotřebuje, a proto je ani nechápe, jeho invenční tvořivost vyprošuje si být něčím sešněrována. Pokud se chce lidská kultura vyvíjet kupředu, měla by umožnit bezbřehou svobodu umělci, podobně jako vědci – u něj jen převažuje racionální, logičtější a verifikovatelnější argumentace nad intuicí a enigmatičností. Tito soukmenovci v „tvoření“, bezvýhradně pohrouženi do svého jedinečného údělu, příslušné privilegované role v sociálním poli, odmítají přijmout zodpovědnost za vlastní činy a domnívají se, že svým blábolením (na akademických studiích naučili se nejen oboru – načerpali i symbolický jazykový kapitál, pomocí něhož potom obhajují svou práci a vnucují její interpretaci) podmaní si všechny kolem. Neexistuje nic – kromě osobního zdaru a prospěchu – co by nebyli schopni položit na oltář Umění nebo Vědy. Jakožto „výjimečné osobnosti“ jsou odpovědni jen vlastnímu nadání a provozovanému oboru. Mají přímo povinnost posouvat hranice poznání a vnímání a toto vyšší poslání jim uděluje dispenze, osvobozuje a vyvazuje je z přízemních zákonů říše lidských bytostí a coby „nadlidi“ je situuje do postavení mimo Dobro a Zlo – tak již přeci pravil advokát Síly, (šílený) Bedřich Nietzsche. Žádné limity ostatně ani neexistují, toliko omezení lidé ustavičně zdržují rozmazáváním přežilých etických dilemat, otravují s dodržováním nějakých mezí, a přitom jsou to všechno jenom tabu hloupých a impotentních „lidiček“ bez fantazie…
Bezbřehost ega
Vyženeme-li tyto teze do extrému, umělce či vědce nemůže zastavit nic na světě ani mimo tento svět. Bude-li se domnívat – zaslepen svým fanatismem –, že musí podřezat vlastní dítě, udělá to. Proti mravnímu povědomí, že víru nelze stvrzovat obětováním druhých – „nalezenému“ člověkem Abrahamem díky Hospodinu (jak praví Kosík příběh o Abrahamově oběti je vypravování o zrodu morálního vědomí a jednání) – se od počátku lidstva mocně prosazuje postoj odmítající své jednání svazovat a zdržovat etickým ohraničením, etickým zkoumáním, co je a co není přípustné. Patří k němu i Marxem postřehnutá, buržoazní konsekvence, která se ve své postmoderně kapitalistické fázi osvobodila od měšťáckého moralizování subjektu (makrospolečenské, hlavně ekonomické nepravosti neřešila nikdy), a tu a tam se nestydí na rovinu doznat, že s posledním, s čím by se mínila párat jsou disputace kolem mravnosti. Zygmunt Bauman v souvislosti s tímto trendem, jenž se rozšiřuje napříč celou společností Severu, zavedl termín adiaforizace. Ten postihuje mechanismus, který oklešťuje vztahy a jednání o etický rozměr a vybírá si podle individuálního uvážení jen to, co jeho uživatel nezávazně vyhodnotí jako pro sebe přínosné. Proto se dnes podle Baumana sebeutváří „pouze morálka eticky nefundovaná“ a G. Lipovetsky pak například pracuje s přívlastkem postmoralistní. Kdepak má asi původ ona epidemie adiaforizace, která se vůkol rozprostranila? Neexistují-li etické, institucionálně stanovené hranice ve společenské struktuře, o všem rozhodují-li přímo či nepřímo peníze, když svět simulakra (Baudrillard) jak černá díra pohlcuje reálná jsoucna, popravdě obtížně se potom v člověku rozvíjejí mravní zábrany; předpokládá to zmáhání nesčetných překážek a smíření se s permanentním troskotáním – jedině poté může dojít k početí pravdivého díla, díla nevybudovaného na mocí oktrojovaných „pravdách“.
Nelamentuji nad tím, že paradigma postmodernismu – jež v pozdně konzumním kapitalismu nahradilo modernismus – ironií, nadhledem, perzifláží, difúzí, meta- či hyper-texty a odklonem od „vysokého“ k „nízkému“ zrelativizovalo zavedené dominantní, okcidentně vycentrované vidění světa, deligitimizovalo je a tak se emancipovalo od pravidel estetiky, zejména zákona krásna, čímž přivodilo smrt západních dějin umění (o níž psal Hans Belting). Tristní je, že se utíká (ač neuteče) z provázanosti se společností a historickou situací do pouhých nezávazných hrátek. Ale všechna čest: lži o Univerzalitě a Dějinách skrývající eurocentrismus byly odhaleny, demokratičtější masová neauratická kultura převálcovala elitní kulturu silou technické reprodukovatelnosti (W. Benjamin). Připusťme, že fakt demokratizace kultury nemusí znamenat kulturu zpustlou na úroveň nejnejapnější buňky sociálního organismu. Problémem totiž není masová kultura, ale masová úpadková spotřební zábava, jak postuluje i H. Arendtová. Že buržoazní kultura ovládaná ekonomickými zájmy mocenských elit reprodukuje se přes masmédia a dělá z lidí troupy, podněcuje a činí legitimním celoživotní plytkost a konzumní bavení, dokonce i odvržení zábran kontrolujících zvířecí pudy, je příběhem jiným. To jen – jak vypozoroval Bourdieu – elitářský „třídní rasismus“ redukuje lidovost na barbarství, nebo na opačné straně „kult lidové kultury“ respektuje její pokleslost, a tím do ní zatlačuje a uzavírá její aktéry. Nebudou-li však univerzalizovány, tzn. univerzálně rozprostřeny, socioekonomické podmínky určité kvality, nemůžeme aplikovat univerzální měřítka pro realistickou a objektivní evaluaci kultivovanosti jednotlivých aktérů nebo societ.
Povýšení exkrementů
Vítězství postmoderny není ale arci tak přesvědčivé, jak by mohl povrchní pozorovatel vyvozovat. Po svém rozviňme zde Beltingův popis postmoderní metamorfózy priorit moderny: prolamování všech tabu skutečně proběhlo – a někde i ze setrvačnosti nutně nudně běží dál. Snaha na sebe upozornit vede zoufalce pronásledované představou o vlastní vyvolenosti k až žalostným uměleckým sebevyjádřením: prezentaci vlastních, popřípadě cizích ipsací, souloží, zakrvácených vložek, chlupů z ohanbí, zvratků, výkalů, semene apod. Ale ačkoli donedávna neexistovalo nic, co by mohlo na západě někoho nadmíru provokovat, na sekulární modernitu dnes divoce vybafly náboženské fundamentalismy. Ti tolerancí neoplývají, a kdo je rozčiluje, toho s klidným svědomím nenávratně navždy umlčí. Jedněmi dveřmi vyhozené univerzalistické, náboženské či dějinné autoritativní nároky se tu vracejí dveřmi druhými, dnes zejména díky – západem do kouta zaháněnému – islámu. Sen o šťastném sepětí techniky s múzickým prvkem také docela nevyprchal, dětinsky naivní víra ve samospasitelnost nových médií (vhodněji řečeno hravá radost z jejich užívání) trvá, i když memento ekologické krize jej už napořád bude brzdit v rozletu. Rovněž pak nezdá se, že by masová kultura odstranila elitářské sklony umělců. Za největší omyl vymítačů hesel avantgardy však pokládám tvrzení, že zanikla nutnost kritického vymezování vůči buržoazii, jelikož tuto prý již ve společnosti nikde nenalezneme.
Ale ano, avšak vládnoucí třídu vidět a vpravdě ostře ji svým dílem kritizovat, zesměšňovat a odsuzovat, hájit jí degradovaného a ponižovaného člověka, jsou schopni pouze umělci nezávislí na jejích penězích. A někde tudy se dle mého soudu i rýsují staronové cesty skutečně podnětného umění. Pro upřesnění nicméně dodejme: pokud nebude mít charakter společnost a její instituce, k masovějšímu příklonu k mravnímu étosu sotva dojde. Co se týče individuálního charakteru, zdaleka není jeho naturální součástí schopnost odporovat a odolávat korumpujícímu nátlaku systému, jenž za výhody zve ke spolupráci na deptání či ignorování lidství. Osobně se odevzdat a zavázat hodnotám a „pravdě“ vládnoucí třídy je automaticky nabízeno každé generaci: jednak jako nejsnazší dráha k úspěchu, jednak i teoréma zdárného socializačního procesu; nejít „na ruku“ moci znamená pro dotyčného – zpravidla outsidera – přijmout kříž (hlásí-li se k tomu Kristovu, či ne, není rozhodující).
Neočekávejme nepřisluhování
Spontánně se oddáváme a lneme k tomu, co nám předkládá a jak nás socializovala rodina, společenství, společnost a kultura. Jedinec je hněten plánovanou i nezamýšlenou edukací institucemi školskými i mimoškolskými, v jejichž dosahu se zdržuje; je celoživotně válen, kypřen, zapékán či na drobty lámán, aby se podvolil „přirozenému“ řádu prostředí, utlačující a vykořisťující hegemonii panující moci. Očekávat od obyčejného, celospolečenskými mocenskými instrumenty nevládnoucího člověka něco jiného, než přisluhování vládnoucí třídě za dobré bydlo, je příliš smělé, ne-li pošetilé. Nechť už jde o sebeklam, lež, nebo obé, alibi odpovědnosti a služby bez brzdících pochyb a skrupulí spolehlivě mydlí rampu (všeho)schopným, po níž startují do pozemského Edenu. Když se promění kurs plavby, nebo se zprudka otočí kormidlo, čáry-máry-fuk, vlna inovovaných definic reality smete z paluby a velitelských můstků každého, kdo se nezachová „rozumně“, nepřikrčí se jak kloš a zuby nehty se nebude držet příležitosti. Kdo by taky něco vyčítal hmyzu, který ostatně ani neslouží panstvu, nýbrž jen svému řemeslu a poctivé práci. Nač by se zavile úspěšný, amorální prevít – jenž prochází historií hladce jako skalpel tkání – obtěžoval nějakými ohledy. Veškerou pozornost věnuje tomu, aby byl zakaždé na správné straně, případně i ve správné politické straně: straně Moci. Jan Hanč, kterému se tento „člověk dneška“ hnusil, vystihl jej dokonale: „Stál oběma nohama na zemi, měl vzkvétající rodinu a věděl dobře co chce“; následoval-li císaře Františka Josefa, TGM, Tomáše Baťu, Hitlera nebo Stalina a jezdil-li v kočáře či jiném, nejmodernějším typu vozu bylo podružné. („Vždycky se psal nějaký rok.“) Chcete být jako on? Nemařte čas, buďte realisty – nic víc! „Jinak se úplně vyřadíte z naší společnosti“.
Materiální zázemí moci monarchistické, buržoazně-republikánské, nacistické, stalinistické či globálně kapitalistické uchystá realistovi podmínky na úrovni a z jeho zodpovědné práce v posledku budou mít užitek lidé kolem; v případě díla umělců a vědců, jak řekli jsme si výše, poplyne pak výtěžek celému lidstvu… Neboť i Wernera von Braun nesužuje, zda jeho rakety vraždí či létají do kosmu, rád pomůže SS i NASA; rovněž ani Leni Riefenstalovou nevyvedou z míry výměny na politickém pódiu – svým umem přinášejí tito nadaní jedinci prospěch lidstvu (a najmě moci) bez uzardění dál. Jak by potom měla mít nějaké pochybnosti například ona symbolická postava zelináře? Má se trápit, že neprodává ovoce a zeleninu ve slušném režimu, a aby mohla obchodovat, vyvěšuje ve výloze reklamní slogany na své nebo cizí režimní zboží? Jistěže ne, všichni se musíme nějak uživit.
Struktury společnosti – do níž se narodilo, v níž žije a jimiž je ovládáno – může prosté individuum skutečně ovlivnit jen minimálně, nejčastěji vůbec, a je nuceno dennodenně sekundovat při něčem, s čím se bezezbytku neztotožňuje a čemu ani nikdy nemůže bezezbytku porozumět. V každé době se nicméně lze pokoušet rozeznávat poctivou práci za spravedlivou odměnu – přispívající v širokém kontextu dobrému životu celé společnosti –, od práce nápomocné spokojenosti toliko některých, jež se sice jeví nezávadně, avšak v souhrnu přináší většině bližních neštěstí, vykořisťování, zneužívání a příkoří.
Autor je publicista
Medzititulky Slovo
