Amerika v roce prezidentských voleb II.
Kdo jsou tzv. superdelegáti Demokratické strany? Tato kategorie byla vytvořena v roce 1982 vedením strany, aby její funkcionáři získali větší vliv než „obyčejní“ členové. Nejsou voleni, sjezdu se zúčastní z titulu svých současných nebo bývalých funkcí: jde o guvernéry států, členy Kongresu (senátory a poslance), bývalé prezidenty, členy vedení strany. Letos jich bude 796 (kdežto řádných delegátů 3253). Představují tedy asi 20 procent účastníků sjezdu a 40 procent hlasů potřebných k nominaci. Nejsou předem vázáni na žádného kandidáta, hlasují zcela svobodně. Příklad Kalifornie dokládá nedemokratičnost systému: Kalifornie má přiděleno 370 řádných delegátů na základě 4,5 milionu hlasů odevzdaných v primárkách 5. února. Hlas každého z jejích 66 superdelegátů však bude mít stejnou váhu jako hlas delegáta vybraného 12-tisíci voličů. Republikáni mají pravidla odlišná, mají 559 delegátů zvaných „bonusoví“ (vedle řádných 1821). Dodejme, že vzhledem k významu superdelegátů není divu, že oba vedoucí prezidentští kandidáti za demokraty, senátor Barack Obama a senátorka Hillary Rodham-Clintonová, o jejich hlasy urputně zápasí. K pravidlům, jež nelze považovat za demokratická, patří u demokratů také loňské rozhodnutí vedení strany, že ve státech Florida a Michigan nebudou žádné stranické primárky – takže tyto dva státy nebudou mít na sjezdu žádné zastoupení. Důvod: demokraté Floridy a Michiganu plánovali svoje primárky na začátek roku, což neodpovídalo strategii vedení. Podobně tomu bylo u republikánů: Floridě, Michiganu, New Hampshire, Jižní Karolíně a Wyomingu snížil celostátní výbor strany počet jejich delegátů na polovinu za trest, že stranické organizace v těchto státech nedodržely pravidla ohledně dat určených pro primárky. Kromě toho platí u republikánů většinou zásada „vítěz bere vše“: kandidátovi s nejvyšším počtem hlasů – i když to není většina – připadají v daném státě hlasy všech delegátů. Tak se např. stalo, že senátor McCain, který na Floridě získal v primárkách 36 procent hlasů, má zajištěno všech 57 floridských delegátů. Toto pravidlo platí v největších státech, jež mají nejvíc delegátů (např.v Kalifornii, New Yorku, Michiganu, Arizoně, v New Jersey, Ohiu a Virginii). Letošní prezidentští kandidáti Jak jsme uvedli, začal tentokrát volební rok prezidentských kandidátů v USA mimořádně brzy. Svou kandidaturu oznámila senátorka ze státu New York Hillary Rodham-Clintonová už 20. ledna 2007, následovali republikánští uchazeči Mike Huckabee a bývalý newyorský starosta Rudy Giuliani 29. ledna, 10. února 2007 se přidal demokratický senátor ze státu Illinois Barack Obama, po něm tak učinili republikáni Rudy Giuliani, Ron Paul (12. března) a John McCain (25. dubna). V průběhu roku přistupovali další kandidáti, jichž bylo celkem 10 za demokraty a 9 za republikány. Pro úplnost však třeba dodat, že soutěže se zúčastňují také kandidáti jiných politických stran (kteří ovšem nemají naprosto žádnou šanci na zvolení) a to za Ústavní stranu (Constitution Party), Socialistickou stranu a Libertarian Party. Mezi nimi se objevila i dvě jinak známá jména: bývalá členka Sněmovny reprezentantů Cynthia McKinneyová kandiduje za Stranu zelených a jako nezávislý známý obránce práv spotřebitelů, právník a politický aktivista Ralph Nader (Ten ohlásil svou kandidaturu velmi pozdě, teprve letos 24 února.) Pro zemi, považovanou velmi často za příkladně demokratickou, je však příznačné, že média nevěnují kandidátům jiných politických stran mimo demokraty a republikány prakticky vůbec žádnou pozornost – výjimkou je asi pouze Ralph Nader. (U něj proto, že je širší veřejnosti známý jinými svými aktivitami a ovšem i předchozími neúspěšnými pokusy o kandidaturu v letech 1992, pak 1996 a 2000, kdy byl kandidátem Zelených, přičemž z roku 2000 se datuje legenda, že odebral hlasy Alu Goreovi a tím jej připravil o prezidentství, a konečně 2004.) Stručně o průběhu kampaně a zbývající trojice Pro omezený rozsah článku nelze popisovat všechny zvraty letošní kampaně. Většina kandidátů v jejím průběhu odstoupila. Za zmínku stojí např. neúspěch i u nás známého Rudyho Giulianiho, velmi často považovaného před vlastní kampaní a krátce po jejím začátku za významného favorita přinejmenším mezi republikánskými voliči. Ačkoliv ještě v září 2007 mu průzkumy přisuzovaly u republikánských voličů popularitu 55 procent, v říjnu 32 procent, v prosinci 23 procent, letos v lednu poklesla na 20 procent. Přitom jen na Floridě vydal na svou kampaň 60 milionů dolarů. Nezdar způsobily podle všeho dva faktory: jednak strategie jeho kampaně (nedostatečná účast v prvních primárkách – získal jediný voličský hlas - a špatně odhadnutý postup v některých státech), jednak – přes všechnu proslulost – ne dost výrazný volební program. Giuliani příliš zdůrazňoval a spoléhal se na svůj postup coby newyorský starosta po útocích 11. září 2001 (navíc kritici dokázali, že přeháněl) – a to koneckonců sedm let po události nestačilo. Nezdar potkal i významného demokratického kandidáta, Johna Edwardse. Právník, senátor za Severní Karolínu (1999 — 2005), kandidoval v roce 2004 po boku Johna Kerryho (kandidáta demokratů na prezidenta) na viceprezidenta. Měřeno evropskými měřítky byl Edwards mezi demokraty asi nejpokrokovější – za své cíle označil při vyhlášení své letošní kandidatury (28. prosince 2006) odstranění chudoby, boj proti globálnímu oteplování, zavedení všeobecného zdravotního pojištění a okamžité stažení vojsk z Iráku. Považován za „třetího“ demokrata – po Hillary Rodham Clintonové a Baracku Obamovi – končil v prvních trojích primárkách třetí, takže naděje na úspěch prakticky zmizely. Odstoupení z kampaně oznámil 30. ledna. Zmiňme ještě jiného pokrokového demokratického kandidáta, jenž závod rovněž vzdal – Dennise Kuciniche. Jediný mezi demokratickými prezidentskými kandidáty, jenž jako člen Kongresu hlasoval od samého počátku války v Iráku proti invazi a jehož program zahrnoval mj. okamžité stažení vojsk z Iráku a zavedení všeobecné zdravotní péče. Na politické scéně tedy v tomto okamžiku zbývají tři kandidáti na prezidenta – „hopefuls“, „nadějní.“Všichni mají v této soutěži silné, byť odlišné postavení. Jsou to dva kandidáti demokratičtí – senátorka za stát New York Hillary Rodham-Clintonová a senátor za stát Illinois Barack Obama – a jeden kandidát republikánský, senátor za stát Arizona John McCain (jenž má svou nominaci prakticky jistou, poněvadž už má dostatečnou podporu sjezdových delegátů). Čím se liší jejich programy a jejich voliči? Hillary Clintonová označila svůj program heslem Solutions for America! (Řešení proAmeriku!). Není tak inspirativní jako heslo senátora Obamy – Hope for Change (Naděje pro změnu) – ale Clintonová i jinak zdůrazňuje svoji zkušenost, získanou údajně v Bílém domě během osmiletého prezidentování svého manžela. (Nedávné zveřejnění tisíců jejích dokumentů z tohoto období nedokládá toto tvrzení zcela přesvědčivě.) Jistou „skvrnou“ na reputaci zůstává její hlasování pro invazi do Iráku a následný souhlas s Bushovými zákony o vnitřní bezpečnosti USA a „protiteroristických“ opatřeních. Zasazuje se ovšem pro stažení vojsk z Iráku, stane-li se prezidentkou. Vnitropoliticky by podle svých slov usilovala o zavedení všeobecného zdravotního pojištění (miliony Američanů nejsou buď pojištěny nebo je kvalitní zdravotní péče z finančních důvodů pro ně nepřístupná). Uvážíme-li ovšem skutečnost, že značná část jejích finančních zdrojů pro prezidentskou kampaň pochází ze zbrojního průmyslu a od korporací, nepřátelských vůči odborům, jeví se realizace leckterých slibů málo pravděpodobná. (Ostatně jejím hlavním poradcem v kampani je Mark Penn, spolumajitel velké agentury public relations , jejímž klientem je např. ropná společnost Shell nebo byla jí argentinská junta – Al Gore Penna v roce 2000 ve své kampani jako výrazného pravičáka vyhodil.) Mýtus Billa Clintona, jenž v kampani své manželky velmi často vystupuje, ovšem k její popularitě hodně přispívá. Stejně tak, ne-li v míře ještě větší, jí získává hlasy fakt, že Hillary Clintonová sice není první ženou, která se v USA uchází o prezidentský úřad, je ovšem první, jež má reálnou šanci hlavou státu se stát. Z tohoto důvodu se pro ni vyslovuje většina ženských (nejenom feministických) organizací. Soupeřem Hillary v Demokratické straně je senátor Barack Obama. Zde není místo pro jeho životopis, nutno však říci, že Obama představuje v americké politice ojedinělý fenomén také pro svůj původ: otec byl Afričan z Keně, matka běloška, narodil se na Havaji. Zazářil jako hvězda zejména v roce 2004 hlavním projevem na sjezdu své strany a jeho rozhodnutí kandidovat na prezidenta rozbouřilo celou veřejnost – hned z několika důvodů. Není např. prvním afroamerickým kandidátem na prezidenta (Shirley Chisholmová se ucházela v roce 1972, Jesse Jackson kandidoval 1984 a 1988, Alan Keyes 1996 a 2000, Carol Moseley Brownová a Al Sharpton 2004), ale možnost, že by volby vyhrál, je ve srovnání s předchozími kandidáty mimořádně pravděpodobná. Jeho podpora mezi černými Američany v průběhu kampaně rostla, aniž klesala jeho obliba mezi ostatními skupinami voličů. Obama se snaží také stále dokazovat, že rasový původ není (a neměl by být) překážkou úspěchu (což i v dnešní Americe zdaleka není pravda). Je také skvělý rétor a své posluchače dokáže strhnout. Hesla, s nimiž přišel – Naděje, Změna – odrážejí názory a pocity velké části současné americké veřejnosti, unavené, roztrpčené a zklamané osmi lety prezidentování George W. Bushe. Dokázal také charismaticky oslovit velkou část mladé generace. Za pozornost stojí i okolnost, že se v jeho prospěch vyslovily některé významné osobnosti – tak třeba senátor Edward Kennedy a oblíbená televizní hvězda Oprah Winfreyová nebo zcela nedávno guvernér státu Nové Mexico Bill Richardson (do začátku ledna sám prezidentský kandidát). V této chvíli předstihl Obama počtem delegátů svou stranickou soupeřku Hillary Clintonovou. I on slibuje výrazné změny ve zdravotnickém systému a pomoc těm, jež postihla krize rizikových hypoték (ovšem ani on ani Clintonová nemají žádné řešení problémů začínající krize). Jeho hlavním zahraničněpolitickým poradcem je známý bývalý poradce prezidenta Cartera Zbigniew Brzezinski. Obama rovněž slibuje stažení vojsk z Iráku. Podobně jako Clintonová má však i tento kandidát finanční vazby na Wall Street (k jeho největším sponzorům patří společnosti jako Goldman Sachs, JP Morgan Chase a korporace zbrojního průmyslu). Jediným republikánským rivalem obou demokratických kandidátů je 71letý senátor ze státu Arizona John McCain. Veterán vietnamské války (strávil pět a půl roku ve vězení jako válečný zajatec) má bohatou rodinnou tradici vojáků: jeho otec i dědeček byli admirálové vojenského námořnictva. Konzervativní republikán je považován za politika, který často jedná na vlastní pěst (v leckterých bodech nesleduje politiku své strany, což např. platí v případě přistěhovalecké politiky – v mnoha státech Unie předmět ostrých polemik). Je pro pokračování okupace Iráku („třeba sto let“). V zahraniční politice je ostře kritický vůči Rusku, v domácí je proti sňatkům homosexuálů, proti státem podporovanému všeobecnému zdravotnímu pojištění, nepodporoval by nyní zákonnou možnost potratů. (Pokračovanie nabudúce)
