Proti zabudnutiu a manipulácii: o čo išlo v roku 1968?
V čase posledného okrúhleho výročia udalostí, ktoré vošli do dejín pod názvom Pražská jar, zostavil novinár, kritik a autor, ktorého sme neraz publikovali aj na stránkach Slova, A. J. Liehm reprezentatívnu antológiu najzávažnejších viac ako 130 textov publikovaných počas roku 1968 v rámci vtedajšej celospoločenskej diskusie. Dal jej ironický podtitul Čítanka pre deti a mládež. Antológiu vydanú pred desiatimi rokmi nedávno zverejnil český denník Britské listy a my sme sa z nej pokúsili urobiť kratučký výber.
Gustáv Husák
(*1913 v Dúbravke, dnes súčasť Bratislavy, † 1991 v Bratislave, politik a publicista. Aktívne sa zúčastnil ako člen Komunistickej strany Slovenska Slovenského národného povstania. V roku 1950 bol obvinený z buržoázneho nacionalizmu a odsúdený na doživotie. Ako jeden z mála nepriznal žiadnu vinu. V roku 1960 bol prepustený a neskôr rehabilitovaný. V roku 1968 sa stáva podpredsedom vlády a patrí k radikálom v KSČ, neskôr však mení názor. V roku 1969 sa dostáva na čelo KSČ a od roku 1975 do roku 1989 bol prezidentom.)
Poznámky k Februáru (Kultúrny život 2. 2. 1968) Pri písaní týchto poznámok prelistoval som si tlač z rokov 1944 – 1948, najmä komunistickú. A aj pamäť mi kadečo hovorí o stovkách prejavov, diskusií, hádok a rozhovorov, o atmosfére tých rokov. Hovoríme o obrodnom hnutí. Obroda je vlastne návrat k myšlienke, metóde, činu, prirodzene na vyššom dnešnom stupni. Očistenie od medzičasových balastov, nánosov, deformácií. Máme svoju revolučnú a demokratickú tradíciu. Dnešná „obroda“ si ju nemôže nepovšimnúť. Táto tradícia hovorí o pravdivom a poctivom prístupe k ľuďom o stotožnení s ich bolesťami a potrebami, o rešpektovaní ich mienky a zápase o ňu... Revolučné obdobia sú veľké tým, že vedia zmobilizovať rozum a city ľudí k veľkej akcii. A také boli aj naše roky 1944 – 1948, tá naša cesta k Februáru. Sú dnes náznaky, že sa k tejto tradícii budeme vracať. Hádam jej obnovenie v celom rozsahu nepotrvá tak dlho ako jej deformovanie... Mal som vždy istú averziu k oficiálnym oslavám, i keď viem, že všade na svete sa oslavuje... Spomeňme iba mnohé oslavy Slovenského národného povstania, ako sa hovorilo „najvýznamnejšej udalosti a začiatku našej revolúcie“ v čase, keď myšlienky Povstania boli najviac deformované a jeho politickí, vojenskí a partizánski činitelia poväčšine najviac tupení a špinení. Oslavoval ľud seba a svoje revolučné vystúpenie, alebo robil štafáž ku cti a sláve – ako hovorí Antole France – momentálne vládnucého Jupitera? Myslel som na tieto veci vo väzení pri príležitosti 10. a 15. výročí a potom som ich videl zblízka pri 20. výročí. Netajím, bolo mi trápne. A na myseľ mi prišli slová politického protivníka z kriminálu – i keď som s ním nesúhlasil – „Načo vám vlastne bolo to Povstanie?“ Žiaľ, i jednoduchí poctiví ľudia mi vtedy stavali takú otázku. A odpoveď nebola jednoduchá. Aký význam má hrdinské vzopätie národa, ktoré pohne dejinami, ak ho možno po čase použiť aj proti jeho ideálom a ľuďom? Bývajú také hamletovské otázky a odpovedať treba poctivo. Netváriť sa ako hvezdár, ktorý sa nadchýna ďalekou panétou a nezbadá, že sa mu pripálila večera, či ušla žena. Hovorené slovo, najmä v slávnostne nadnesených prejavoch, často sa rozchádzalo s pravdou života. Taký bol často aj pomer k historickým výročiam a ľuďom, ktorí ich spoluvytvárali.
Ludvík Vaculík
(*1926 v Brumove, prozaik, fejtonista a publicista. Text, z ktorého je nasledujúci úryvok, sa pokladá za jeden z najdôležitejších dokumentov z tohto odobia. Podpísali ho stovky osobností verejného života a viac než stotisíc občanov. V období normalizácie bol dokument vyhlásený za kontrarevolučný a autora prenasledovali.)
Dva tisíce slov, které patří dělníkum, zemědelcům, úředníkům, vědcům, umělcům a všem (Literární listy/18, 27. 6. 1968) Komunistická strana, která měla po válce velkou důvěru lidí, postupně ji vyměňovala za úřady, až je dostala všechny a nic jiného už neměla. Musíme to tak říci a vědí to i komunisté mezi námi, jejichž zklamání nad výsledky je tak veliké jako zklamání ostatních. Chybná linie vedení změnila stranu z politické strany a ideového svazku v mocenskou organizaci, jež nabyla velké přítažlivosti pro vládychtivé sobce, vyčítavé zbabělce a lidi se špatným svědomím... Žádná organizace nepatřila ve skutečnosti svým členům, ani komunistická. Hlavní vinou a největším klamem těchto vládců je, že svou zvůli vydávali za vůli dělnictva. Kdybychom tomu klamu chtěli věřit, museli bychom dnes dávat za vinu dělníkům úpadek našeho hospodářství, zločiny na nevinných lidech, zavedení cenzury, která zabránila, aby se o tom všem psalo, dělníci by byli vinni chybnými investicemi, ztrátami obchodu, nedostatkem bytů. Nikdo rozumný samozřejmě v takovou vinu dělníctva neuvěří. Všichni víme, zejména to ví každý dělník, že dělníctvo nerozhodovalo prakticky o ničem. Dělnické funkcionáře dával odhlasovat někdo jiný. Zatímco se mnozí dělníci domnívali, že vládnou, vládla jejich jménem zvlášť vychovávaná vrstva funkcionářů straníckeho a státního aparátu. Ti fakticky zaujali místo svržené třídy a sami se stali novou vrchností. Spravedlivě však řekněme, že někteří z nich si tuto špatnou hru dějin dávno uvědomili... Ladislav Mňačko
(*1919 vo Valašských Kloboukoch, † 1994 v Bratislave, prozaik, básnik, dramatik a publicista. V roku 1956 bol šéfredaktorom časopisu Kultúrny život. V roku 1967 odišiel do emigrácie v Izraeli, odkiaľ sa však po niekoľkých mesiacoch vrátil, no zbavili ho československého občianstva. Druhá emigrácia, tentoraz podstatne dlhšia, nasledovala hneď po augustovej intervencii vojsk Varšavskej zmluvy, po ktorej sa usadil v Rakúsku. Jeho diela boli zakázané a tiež vypustené z učebníc. V roku 1989 sa vrátil a usadil sa v Prahe.)
Kto nám zvolil Novotného (Kultúrny život/30, 26. 7. 1968) Ľud, ktorý myslí a koná s takou sebadôverou a rozvahou, dozrel a jeho zrelosť vynikne o to viac, ak si uvedomíme, že sa to, čo sa u nás odohráva, deje v čase brutalizácie svetovej politiky, nihilizácie filozofie a kultúry, v období, keď ako vari nikdy predtým sa stalo trvalým argumentom vysokej politiky násilie a vražda. Práve v takomto čase sa dva malé národy, žijúce v spoločnom štáte, pokúšajú vytvoriť také podmienky pre človeka, aby mohol byť opäť sám na seba hrdý. A tu, práve tu, pozorovateľa a účastníka tohto vývinu prepadne neodbytne desivá, logickými prostriedkami sotva vysvetliteľná otázka – ako mohol... vládnuť po toľké roky Novotný, človek mimoriadne neschopný a mimoriadne nevhodný na také postavenie, aké dlhý čas zastával? Prečo sme tolerovali jeho neschopnosť a obmedzenosť, prečo sme sa nečinne prizerali ako neodvratne, so zarytou vytrvalosťou vedie tento štát a jeho spoločnosť do skazy?... Dnes je dosť ľudí, ktorí sa naivne a nevinne znejúcim hlasom pýtajú – kto ho vlastne dosadil? Kto ho zvolil? Nerobme si ilúzie a nevyhovárajme sa na povestného súdruha „Sa“ tam, kde sa to nemá. Volili sme ho. Volili sme ho všetci. Pamätám sa na posledné voľby do parlamentu. Bol som v ten deň v západných Čechách... Uvedomoval som si jedno – vhodiť kandidátku značilo voliť Novotného. Po celý ten deň som si nahováral: nepôjdem, nevhodím! O pol šiestej som šiel a vhodil. Prečo? Zo zbabelosti? Ja som si v tých rokoch dovoľoval iné kúsky než nevhodenie kandidátky. Vzhľadom na to, že som nebol vo svojom obvode, by sa sotva niekto bol dozvedel, že som neodvolil. Napokon v Bratislave sa ma nikto nepýtal, či som volil a kde som volil. Až taká kontrola nebola možná. Volil som kandidátov parlamentu, do KNV a ONV, o ktorých som nevedel nič. Vedel som len to, že volím jediného kandidáta, ktorého poznám, Novotného. To som vedel a to vedel vari každý, kto šiel k urne. Nech sa tento ľud, ktorý dnes ukazuje takú vyspelosť a prezieravosť, nevyhovára, že to nevedel. Anketa usporiadaná televíziou v minulých dňoch, keď sa reportéri pýtali náhodných chodcov „Poznáte svojho poslanca?“ – je toho dôkazom. Z mnohých odpovedí zneli okrem jednej všetky rovnako – nepoznám... Sklamem tých, čo po tomto dlhom úvode očakávali jediný záver, ten, že socializmus dokázal svoju životaneschopnosť a historickú neoprávnenosť. Komunizmus prežíva hlbokú krízu v medzinárodnom i lokálnom meradle. Ale komunizmus – a práve udalosti v ČSSR sú toho aktuálnym dôkazom – je zatiaľ jediné hnutie v histórii ľudstva, ktoré spoznalo situáciu, v akej sa nachádza a pokúša sa o dlhú, riskantnú a ťažkú cestu zo závozu, pokúša sa z vnútorných popudov zabrániť degenerácii, katastrofe, možno v hodine dvanástej, ale nie po nej... Rehabilitácia Clementisa vyznieva tragicky a otrasne. Rehabilitácia Galilea už len trápne a smiešne. To nie je volanie, že aj ten druhý je zlodej, to je konštatovanie, že niet alternatívy. Niet výberu. Tu sa môžem cítiť zaťažený vinou, ale nemusím sa týmto pocitom dať bezmocne vláčiť, dostáva sa mi aktívnej príležitosti napraviť, čo sa napraviť dá, čiže pripraviť pôdu pre socializmus, ktorý bude pre človeka a nie proti nemu... Ak to nespackáme – a to by sme sa už sotva mohli vyhovárať na niekoho iného – máme príležitosť ukázať svetu čosi, po čom zatiaľ túži. Jan Patočka
(*1907 v Turnove, †1977 v Prahe, jeden z najvýznamnejších českých filozov 20. storočia, ktorý výrazne ovplyvňoval nielen inteligenciu disentu, ale jeho dielo dodnes patrí k najdiskutovanejším a najvplyvnejším filozofickým koncepciam. Ako signatár a hovorca Charty 77 bol prenasledovaný. Po jednom z výsluchov Štb zomrel na mozgovú mrtvicu.)
Falešná teorie národa a Slovensko (Literární listy/13, 23. 4. 1968) Mezi námi je otázka Slovenska, otázka vzájemného porozumění Čechů a Slováků. V Čechách se rodí zvláštní dojem, že Slováci se v poslední době jakoby zastavili ve svém obrodném elánu, že se soustřeďují na sebe, na své nacionální problémy, že tu vyrůstá opět nejaký přehnaný nebo provinční nacionalismus. (A že tento nacionalismus je zároveň půdou pro konzervatívní elementy KSS, o kterou se mohou opírat a zpomalovat pražskou explozi.) Domnívam se, že každý takový dojem by měl být doprovázen kritickou otázkou k nám samým, jak dalece je vyvoláván objektivními příčinami a jak dalece našimi vlastními předsudkami. K takové kritické otázce dáva dobrou příležitost 14. číslo Kultúrneho života článkem R. Olšinského Pokazený magnetofón a nevhodná slovenčina, který shrnuje reportérské výsledky malé, nahodilé, a přece jen, domnívam se nikterak atypické ankety mezi českými lidmi, s nimiž autor článku hovořil o slovenských problémech, a hlavně o tématu federalizace. Autor mluvil s dělníkem v hospodě, se starým učitelem na vsi, s mladým módním spisovatelem a veskrze se tu setkává při všech osobních odlišnostech u otázky federalizace s nadřazeným a přitom opět ustrašeným postojem, a hlavně naprostou negací a neporozuměním. (Ty tři figurky jsou mimochodem řečeno dobře charakterizovány a ačkoli autorova antipatie z řádek kape, je dobře se nad nimi s chladnou rozvahou zamyslet – takhle doopravdy vypadají četné naše typy, to je kus naší dnešní charakterologie. Potřebujeme Slováky také k tomu, abychom o sobě vědeli pravdu.) Co je poslední základ této podivné, zcela automaticky české reakce na téma „federalizace”? Je jím jakýsi „český imperializmus“, je jím instinktívni snaha učinit se pomocí nadvlády nad Slováky většími a důležitejšími než opravdu jsme? Je jím povědomí, že bez Slovenska jsme politicky ztracení a obava před separací? Určitou roli tyto motívy hrají, ale nevysvětlují to, ohromně dobré svědomí, které Čechové přitom mají. Čechové se docela automaticky a bez zamýšlení domnívají, že jsou v právu, neodůvodňujíce toto právo nějakou kultúrní či jinou nadřazeností, či jak tak bývají formulováná ta ideologická ospravedlění historickopolitického nadpráví ad hoc. Nejhlubší základ českého předsudku leží podle mého názoru jinde. Domnívam se, že právě táto samočinná reakce před slovenskou otázkou je dokladem toho, jak hluboko v nás vězí naše staré, výlučně jazykové a přitom ješte naturalisticky definované pojetí národa.... Že národ je programové společenství, opřené o histórii, tj. o pokračování společné vůle k jednotě, že tato společná vůle je podstatně formováná státním životem a že Čechové a Slováci, po staletí žijíci v různych státech, vytvořili dvojí různou vůli k společenství, připadá českému člověku stále ještě nějak nepochopitelné, „nepřirozené”. Milan Rúfus
(*1928 v Závažnej Porube, básnik, literárny historik, prekladateľ a esejista. Po skončení vysokoškolského štúdia zostal na Filozofickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave ako pedagóg. Prednášal dejiny slovenskej a českej literatúry. V súčasnosti žije v Bratislave.)
Útrapy z národa (Kultúrny život 22. 3. 1968) Nie je ťažké si vypočítať, tobôž, keď sú na to aj historické pomôcky, že štátu nijako neprospieva, ak sa vyše tretine jeho obyvateľov nepretržite zdôrazňuje, že v ňom nie je celkom doma, že je tam ubytovaná ako podnájomník a že sa teda má správať ako podnájomník: nenápadne, nenáročne a opatrne. V kultúrnej oblasti, za ktorú si trúfam hovoriť, takéto postavenie vytváralo množstvo pseudoproblémov bez možnosti riešiť problémy skutočné. Niekedy sme vo svojej bolesti bývali smiešni. Smiešni i tam, ba práve tam, kde sme chceli pomáhať. Kládli sme sebe aj iným nemiestne otázky: Ako to, že na Slovensku je každá piata kniha česká a v Čechách len každá päťdesiata slovenská? Prečo nás nečítajú? Na zlú otázku mohla byť len zlá odpoveď. Alebo sme sa dožadovali, aby nás v rámci tretinovej kvóty čítali, alebo sme si flagelantsky hovorili: je to v poriadku, ak je to tak; sme hlúpejší, teda máme slabšiu kultúru. Myslím, že nikomu z našich českých kolegov by neprišlo na um porovnávať, koľko českých autorov sa číta, napríklad, vo francúzskych knižniciach a koľko francúzskych v Čechách a mať z toho komplexy, alebo sa dožadovať u Francúzov, aby viac čítali české knihy. Normálne je to nezmysel; každý spisovateľ rieši ľudskú situáciu na základe skúseností svojho národného kolektívu. Lenže my sme nežili normálne a boli sme smiešni, ak sme sa v tejto veci chceli nejakej kultúre pripomínať. A boli sme so svojimi kvótami tragickí v inom prípade. Keď okolo pol milióna Slovákov, zarábajúcich si na chlieb v Čechách, malo tam k slovenskej kultúre umožnený asi taký prístup, ako keby pracovali v medených baniach v Brazílii alebo rúbali stromy v kanadských horách. Tu už nemá zmysel hovoriť o tlaku kultúr. To už je číre politikum. A jediným dôležitým riešením tu je: možnosť národa autoritatívne zasiahnuť a nemusieť sa o to ochotnícky škriepiť s nejakými oblastnými riaditeľmi Poštovej novinovej služby alebo predajní Knihy. To vyždauje, aby národ mal svoje veci vo svojich rukách a spoločné záležitosti mohol ponímať ako dohodu, nie direktívu, ktorá prichádza mimo neho a často proti nemu. Musí mať viac ako možnosť úctivo pripomínať kvótu tam, kde nedbalosť z druhej strany je útokom proti národu. S reprezentáciou slovenskej kultúry v zahraničí to bolo tragikomické... V Československom ústave zahraničnom účasť jediného slovenského člena bola taká formálna, že keď pred niekoľkými rokmi zomrel, ani to tam, tuším, nezbadali a zabudli ho nahradiť iným. A nemohli sme nič viac, ako trošku hundrajúci, vynášať v hrncoch vodu, ktorá nám natiekla cez deravú strechu a znovu tie hrnce podkladať pod diery. Jednoduchá myšlienka, že by bolo lepšie opraviť strechu, sa nemohla ani pošepkať... Potom sme sa, pravda, mohli ešte nedávno pri prenosoch z Montrealu dozvedieť o stretnutí jedného českého intelektuála s českými krajanmi, ktorí si, ako medzi rečou spomenul, spievali východoslovenské pesničky. A hoci to hovoril komik, nebolo nám veľmi do smiechu. Avšak, opakujem, nechcem vypočítavať ani v tejto oblasti. Verím, že demokratická časť českej verejnosti má jasno i v tejto otázke a uvedomuje si, že skutočná skúška demokracie vo vzťahu k Slovensku ju ešte len čaká... Pre nás je dôležité jedno: aby sme túto skúšku mohli vôbec absolvovať, musíme sa zasadiť o pripustenie k nej. Podmienkou je demokracia. Václav Havel
(*1936 Praha, spisovateľ, dramatik a politik. Bol posledným československým a prvým českým prezidentom. Ako hovorca Charty ´77 strávil päť rokov vo väzení. Počas revolúcie v roku 1989 sa stal jej hlavnou postavou. Neskôr sa stal medzinárodnou ikonou boja za slobodu a demokraciu a bojovníkom proti komunizmu a socializmu.)
Na téma opozice (Literární listy (Literární listy/6, 4. 4. 1968) Opravdu: o demokracii lze vážně mluvit jen tam, kde má lid možnost – jednou za čas – svobodně si zvolit, kdo mu má vládnout. Což předpokládá existenci aspoň dvou souměřitelných alternativ. Totiž dvou svéprávných, rovnoprávných na sobě nezávislých politických sil, z nichž obě mají tutéž šanci stat se vedoucí silou ve státě, rozhodne-li tak lid… Jedinou skutečně konsekventní a v našich podmínkach skutečně účinnou cestu k ideálu demokratického socialismu spatřuji tedy (samozřejmě: jen do chvíle, než mně někdo přesvedčí o nějakém lepším řešení) v obrozeném a socialistické spoločenské struktuře odpovídajícim modelu dvou stran. A jelikož by pochopitelně už nešlo o strany, stojící na třídním základě a prosazujíci tedy různé třídním zájmem diktované a proto konfliktní představy o hospodářském a spločenském uspořádaní země, mohl by jejich vztah být založen na historicky novém typu koaliční spolupráce: při plné politické svéprávnosti ve výkonu vzájemné kontroly mohly by být tyto strany zároveň svázány dohodou o základních obrysech společného cíle, totiž humánní, sociálně spravedlivé a civilizované seberealizace národa cestou demokratického socialismu. Což by mohlo být zakotveno a rozvedeno v jakémsi zásadním „národním programu“ (formulujícím například i základní orientaci zahraniční politiky apod.), přijatém oběma stranami (eventuálně dalšími společenskými organizacemi) a pro jejich činnost závazném. Míra a způsob plnění či neplnění tohoto programu, stejně jako jeho eventuální budoucí modifikace, by byly posuzovány lidem ve všeobecných volbách, zrcadlících i míru jeho důvěry obéma stranám (celku koalice) i každé z nich... A pakliže by dvěma hlavními partnery byly strana komunistická a demokratická, znamenalo by to pouze, že jejich jmény jsou smybolicky zaručovány oba póly společného „koaličního“ úkolu: demokratického socialismu... Prostě a dobře: myslím, že je dnes už neúnosné a nehistorické vidět tento národ očima únorového konfliktu – což platí samozřejmě pro oba tábory, které se tehdy střetly. Neříkám to proto, že bych bojoval o rekonstituci předůnorové situace (i když k řadě tehdejších samozřejmostí se dnes namáhavě dopracováváme), ale právě naopak: proto, že její rekonstituce není už prostě možná.
Bohumil Hrabal
(*1914 v Brne, † 1997 v Prahe, prozaik. Spisovateľom z povolania sa stal až v roku 1963. od roku 1970 nesmel oficiálne publikovať, preto písal do samizdatových a exilových periodík, a to s veľkým úspechom. Jeho knihy boli mnoho ráz úspešne sfilmované a získal aj množstvo vydavateľských cien.)
Domácí úkol z pilnosti (Literární listy/19, 4. 7. 1968) Žijeme v zemi, ve které více než tisíc let skotačí čiperný národ, který síce vždycky s jistým zpožděním, avšak pak s velkou intenzitou se dovede nadchnout pro krásné ideje, které zpravidla přicházejí z jiných zemí. Tento národ prožívá tyto ideje jako vlastní a dovede je dotáhnout ad absurdum. Tyto ideje přicházejí vždycky nevhod, vždycky se musí o ně bojovat, vždycky přitom tekla krv a vždycky ta nevhodně prolitá červená se ukázala jako prolitá vhodně a nová společnost anebo její jednotlivé stavy a třídy podle politické situace si přinutily přístup a vstup do onoho ohromného ubrusu, do jehož tkaniny si tento národ vetkal řvoucího leva. V posledních deseti letech bylo v této zemi napsáno tolik nevhodných filosofických traktátů, uspořádáno tolik nevhodných výtvarných výstav, vydáno tolik nevhodných knih, sehráno tolik nevhodných divadel, natočeno tolik nevhodných filmů, v hospodách proneseno tolik nevhodných anekdot a politicky nevhodných debat, že nebylo divu, že v minulém roce jako echo toho všeho bylo na sjezdu spisovatelů proneseno tolik nevhodných projevů. Nikdo se však nenadál, už skoro neduofal, že na konci minulého a na začátku tohoto roku bude v nadstavbě nadstavby našeho politického života otevřeno tolik nevhodných diskusí a učineno tolik nevhodných usnesení, které jako vhodné označí všechno to, co sub specie cedníku cenzury bylo v minulých letech označeno v našem živote jako nevhodné. Vždyť dvacet let tento ohromný ubrus, do jehož tkaniny je vyšitý rvoucí lev a od roku osmnáct je doplněný nápisem: Pravda vítězí, tento ubrus obsadila historicky jen jedna třída, která na sebe vzala odpovědnost za cokoliv, co se v této zemi stane. A ta třída převázala cípy tohoto ubrusu tak pevnými uzly a tyto uzly tak vhodně žárlivě střežila, že neslyšela všechny ty kritické a tedy nevhodné projevy zvenčí. A tak stalo se to, co se pořád nevhodně na světe stáva, že každá doba, každá společnost a tedy i třída má ve svém břiše zvolna a zákonitě se vyvíjející a rostoucí dítě, které když přijde jeho čas, roztrhá jemná prostěradla matčina lůna, ať matka chce nebo nechce. A tak se stalo, že z trojského koně uvnitř našeho ubrusu se prodrala skupina mužů, a když získala sílu, nevhodně rozvázala ty uzly ubrusu a bez krveprolití a tedy poprvé vhodně a proti duchu dějin odsypala všechny ty příliš a konvenčně vhodné a pozvala místo nich dovnitř všechny ty nevhodné... Tato nevhodná skupina mužů byla a je vedena mladým mužem, který krásnou slovanskou slovenštinou vyjádřil onoho nevhodného společného jmenovatele snah a tužeb a přání a nadějí národa téhle země... Je tedy možné, že tato skupina mužů, ktrá vzrušila svět, že nevhodně vykročila tři kroky vpřed, že tedy nyní bude muset udělat, možná dva kroky nazpátek. Ale v politice je to všecko docela jinak, než v umění. V politice i ten jeden krok dopředu, ten sotva znatelný krůček je těžkopádným pohybem onoho skoro nepatrně se pohybujícího dobra, které, proti zrýchlenému pochodu zla, je to v co lze doufat, čemu věřit, to je ten progres... Tedy větší míra svobody, větší míra informací. Avšak budeme mít tolik síly napsat další nevhodné filosofické traktáty, vydat další nevhodné knížky? Budeme ještě schopni uspořádat další nevhodné výstavy, natočit další nevhodné filmy? Budeme schopni vymyslet další nevhodné anekdoty, vést v hospodách další nevhodné řeči? Nebo budeme žít z renty rozvázaných a na vyšší fázi opět zavázaných uzlů? Václav Klaus
(*1941 v Prahe, ekonóm a politik, v súčasnosti prezident Českej republiky. V šesťdesiatych rokoch pôsobil v ekonomickom ústave ČSAV. Od roku 1970 pracoval v Českolovenskej štátnej banke a koncom osemdesiatych rokov sa vrátil k akademickej činnosti do prognostického ústavu ČSAV. Hneď po revolúcii sa stal aktívnym v Občianskom fóre a stal sa ministrom financií ČSFR. Od roku 1992 do roku 1998 bol predsedom vlády ČR.)
Odbory: obhájci dílčích, nebo celospoločenských zájmů? (Reportér/9, 28. 2. – 6.3. 1968) Kapitalistický systém byl sice ve svých počátcích budován na jednom subjektu, vlastně na jednom typu subjektu – na kapitalistickém podnikateli, ale tento systém projevil vysokou míru přizpůsobivosti měnícím se podmínkám. Na určitém stupni vývoje se projevila nezbytnost existence dalšího subjektu – ekonomicky začal fungovat kapitalistický stát, který dříve plnil pouze funkce politické, ideologické, vojenské atd. Teprve po velké krizi v třicátych letech skutečně vystupoval jako ekonomický subjekt... O tom, že tyto státní zásahy do ekonomiky podstatně přispěli k velmi příznivému hospodářskému vývoji kapitalistických zemí v posledních desetiletích, není dnes mezi našimi ekonomy sporu. Vznikem státu jako jednoho prvku ekonomické struktury nedošlo k porušení adaptabilnosti této soustavy, a proto v určitém okamžiku vznikl další ekonomický subjekt – odbory, které sice již dávno existovaly, stejně jako stát, ale nebyly ekonomickým subjektem. Odbory, které vystupují jako nositel zájmů pracujících proti podnikatelům, vytvářejí při dnešním monopolistickém a oligopolistickém postavení kapitalistických podniků nutný protipól, nutnou vyrovnávajíci sílu ekonomické struktury. Tato struktura je pak základní dynamickou silou, které krutě trestá každé zaostání, každou chybnou reakci subjektů, která sice samozřejmě není bez chyb..., ale která v sobě má mechanismy pro znovunastolování ekonomické rovnováhy a pro zajišťování ekonomického růstu. Budu li požadovat, aby podobná ekonomicka strutura existovala i v naší socialistické ekonomice, okamžite vznikne řada námitek: že je to kopírování kapitalismu, kde vezmeme u nás nositele zájmů kapitálu atd. To je ale nepochopení (stejně jako byli námitky pro existenci trhu za socialismu). V každém systému existuje struktura vlastnícká a vedle ní struktura ekonomického mechanizmu, které vždy nejsou stejné. Byly snad stejné v klasickém kapitalismu, jak ho popsal Marx; ale to ještě neznamená, že tyto struktury musí být totožné ve vyspělé kapitalistické nebo socialistické ekonomice. Není pochyb o tom, že v určitém okamžiku se odděluje vlastnictví od řízení, ale často zapomínáme, že z toho také vyplývají odlišné struktury, které se nemusí prolínat, ale spíše existují paralelně, aniž jedna popírá druhou. Rovina vlastnická dáva najširší generální linii s tím, že vlastnícky sektor může být jak státní, tak soukromý, ale úvahy na této rovině se nemusí pohybovat v čistě ekonomických kategoriích a nemusí být nutně založeny výlučně na zásadách ekonomické efektívnosti. Rovina řízení, rovina podnikatelská neboli manažérská dáva této generální línii konkrétní náplň a teprve táto sféra musí opravovat „opomenutí” vlastníků a zajišťovat ekonomickou efektivnost. Nejde tedy o kopírování nebo přibližování ke kapitalismu, protože odlišnost bude stále určena odlišností vlastnických struktur a nikoli podobností ekonomického mechanizmu. Kompletná antológia je zverejnená na www.blisty.cz
