Nejsme jako my aneb Konec US-DEU

Mnozí ji přitom musili brát po jistou dobu velmi vážně, a nebyli to nutně toliko její předsedové, z nichž předposlední, málo známý Jan Hadrava, praví v rozlučkové zdravici následující: „Unie byla naše matka, dcera, otec, strejda i teta. Pro ni jsme bojovali, taktizovali, lhali, ponižovali se, jen aby ona žila… Naši nepřátelé, korupčníci, po nás plivali, podráželi nám nohy, vysmívali se nám. Teď berou naše slova za svá, teď hovoří naším jazykem. Proto neplačte, nesmutněte a radujte se... Systém je systém. Vše mele a semele. Pojal Systém čistou pannu Unii do sebe, semlel ji, přežvýkal a vypliv. Ale ten krásný skvoucí chrchel září dál. Nejeden korupčník po něm uklouzne.“

Tato, decentně řečeno, silvestrovská exhibice, která připomíná přepjatou lítost nad zavržením avantgardního pražského projektu nebožtíka Jana Kaplického, postrádá snad už jenom pověstné „Lidé, bděte“. Teď ale vážněji. Kupodivu i takhle může končit kdysi miláček médií spojených s Václavem Havlem, vládní US-DEU podpírající nejtěsnější stojedničkovou odpovědnost koalice Vladimíra Špidly. Kráčí snad již o definitivní rozloučení se strukturou, jejímiž pomyslnými dědici byli či jsou zelení či Věci veřejné. Strany, jež svým způsobem též hřímaly slibnou předvolební proklamaci „Normální je nelhat“, aby ho přirozeně obratem znemožnily mravokárnými proklamacemi, co přeloženy z češtiny do češtiny znamenají „nejsme jako my“. 

Unie svobody, od roku 2001 US-Demokratická unie, s kteréžto odchodem ze scény se to má bezmála jakožto s odchody jejího expředsedy Rumla (následného člena SZ), vznikla zkraje letopočtu 1998. Dokončila tím štěpení Klausovy autokratické a korupcí prolezlé občanské demokracie. Strkala pak nos do kdečeho. Za oposmlouvy spolutvořila neobratnou Čtyřkoalici, zkoušela vládní účast, leč vše marno. Řada slabých nebo vysloveně neschopných předáků vyvrcholivší „katarem“ ministra spravedlnosti Pavla Němce dovršila úpadek obliby u elektorátu. Mnohaletý stav „klinické smrti“ přirozeně nemohla odvrátit občasná vystoupení bůh ví kde sháněných předsedů v televizním pořadu pro marginalizované strany. A vůbec ne poslední veletoč liberálně-konzervativních odpadlíků, volební kampaň, kde se zřejmě mnoho peněz tonoucího korábu měnilo v šoty slibující legalizaci tvrdých drog. Opojných coby moc devadesátých let.

Ilustračné foto: archív redakcie