Malé dějiny noŽem a vidličkou

Tam, kde by český mediální propagátor dobré kuchyně napsal něco hloupého, třeba že „k dobrému jídlu patří i elegantní prostírání“, napíše Robert Makłowicz: „A tvrdím, že pokud Řím padl vinou olova, ze kterého se jedlo a pilo, komunismus se zhroutil kvůli hliníkovým kastrolům a příborům, ve kterých se dusilo a jimiž se jedlo kysané zelí.“ Piotr Bikont a Robert Makłowicz patří mezi polské takzvané mediální hvězdy. Píší a mluví o pochoutkách, o kuchyni a vaření. V Česku také leckdo propaguje labužnictví, ale dělají to nezřídka hvězdy, kterým scénář docela zřetelně připravují jakési týmy. A ovšem hvězdám chybí historické a kulturní zázemí. Žádná z českých hvězd této tematické oblasti si nevypracovala svůj jazyk. Piotr Bikont a Robert Makłowicz svůj jazyk z pomezí žurnalistiky a krásné literatury mají. Pokud najdeme v jejich společné knize, psané formou vzájemné korespondence, nějaký snobismus, není to snobismus milující okázalé, drahé, světové restaurace, kavárny, kuchyně. Oba znalci se sklánějí se stejně něžnou pozorností nad červenou řepou, jako nad chřestem, nad chlebem, jako nad lososem. Nebo nad jelitem, o kterém píše Piotr Bikont: „Krev v polské kuchyni je téma, jež mě vzrušuje neméně než vampýrský motiv, který sleduje prof. Maria Janionová v naší romantické literatuře.“ (Dodejme, že zmíněná profesorka patří k nejlepším polským literárním vědcům, a dodám ještě, že si nedovedu představit českého novináře, který by si mohl dovolit žert tohoto druhu.) Najdeme-li v knize Dialogy jazyka s patrem snobismus, pak je to specificky polský snobismus haličsko-krakovský. Patří ke cti krakovského intelektuála, aby cítil estetickou převahu nad Varšavou, aby kultivoval přesvědčení o duchovní převaze někdejšího záboru rakouského nad ruským, tedy i Krakova nad Varšavou. Z tohoto snobismu ovšem plyne něco pro nás velmi sympatického, totiž láska ke slovenské, české, maďarské a vůbec středoevropské kuchyni. Zde se autoři dokonce někdy nechávají unést přes míru: chválí například zcela průměrnou kávu v jedné pražské kavárně jen proto, že ona kavárna je krásnou ukázkou secese. Rakousko-uherská záliba autorů si všímá i názvosloví. Makłowicz píše například o mezinárodním putování českých povidel a buchet, ale nejen: „Moje babička olomoucké syrečky zarputile označovala jako kvargle, ačkoliv česky jsou to olomoucké tvarůžky, čili po našem tvarożki, ale babička raději popolšťovala rakouské slovo quargel.“ V těch pozorováních bychom ostatně mohli pokračovat – dokonce v domovině sýra, v Olomouci a okolí, se můžete setkat s pojmy kvargle, ba i tvargle! Kniha tak inspiruje k domýšlení na mnoha místech. Milovník dobrého jídla stěží může tesknit po minulém zřízení, a Bikont s Makłowiczem rozhodně neteskní. Zároveň však nepěstují prostoduchou – řekněme tomu tak – lustraci a debolševizaci plotny a pochoutek. Najdeme v knize nejen chválu tradiční ruské (dříve sovětské) zmrzliny, ale i jasné vědomí, že neviditelná ruka trhu se někdy vnucuje tak, až navaří zmetek. Bikont o karamelkách, zvaných v Polsku krówki: „Jak sis jistě všiml, od jisté doby je náš trh zavalen karamely, které si toto důstojné jméno naprosto nezaslouží. Mají stále atraktivnější papírky, nápisy v angličtině, přidávají se do nich ovšem jakési vanilkové esence a nedobré tuky a jsou ohavné. (…) No a právě jsem našel docela dobré v blízkých potravinách, ve skromných voskovaných papírcích s bílou kytkou v bledě hnědém čtverečku a nápisem Krówka popularna.“ Stejný autor konstatuje se smutkem, že ani chlebu nepřinesl kapitalismus nic dobrého: „Co se to stalo s naším pečivem! (…) Největší zlo začalo „švýcarskými“ a „francouzskými“ pekárnami… Na jedné straně je u nás pořád víc nejrůznějších pekárenských inovací a výstředností, na druhé je stále těžší najít něco, z čeho se dá udělat normální obložený chlebíček. Kromě toho se ty celozrnné s ořechy a všelijakými vymoženostmi nejčastěji rozpadnou v ruce.“ Ne náhodou ke knize, ze které si můžeme odnést poučení velmi konkrétní, totiž hodně receptů, napsal předmluvu výborný krakovský básník a literární kritik Bronisław Maj. Ne náhodou knihu vydalo jedno z největších a literárně nejnáročnějších polských nakladatelství, které má mezi svými autory také Leszka Kołakowského, Normana Davise nebo Czesława Miłosze. V českých médiích už dávno došlo k rozvodu kuchyně a intelektu. V polských – také, a snad především, díky Bikontovi a Makłowiczovi – nikoliv. Při příležitosti čtení o jídle se dostáváme také k nebanální reflexi životního stylu nedávného i současného. Ten současný má ovšem jednoznačně navrch, ale ne nekriticky. (Piotr Bikont, Robert Makłowicz: Dialogi języka z podniebieniem. Książka kucharska, Znak, Krakov 2003, 224 strán, 44 zlotých)