Dříví do lesa

Předsevzetí napsat pár řádek na téma z podtitulu mně ovšem zprvu připadalo jako úmysl vozit dříví do lesa. Úzké sepětí velké slovenské osobnosti s českým tvůrčím hnutím bylo přece mnohokrát deklarováno samými básníky (za všecky Seifert: ...byli jsme přátelé a měli jsme se rádi) a promrskáno v literatuře o nich; Karol Rosenbaum, Štefan Drug a jiní zaregistrovali a zpřístupnili všecky možné doklady, Ludvík Kundera vypočítal (už 1964 v doslovu českého výboru z Novomeského meziválečné poezie), čím Novomeský souzní hned s třemi etapami ve vývoji Devětsilu: s Wolkerem, Seifertem-Bieblem-Nezvalem i s Halasem; se svou troškou (o významu Slovenska pro Vančuru a Nezvala) jsem se ve sborníku Československý literární kontext pokusil přijít do literárněhistorického mlýna i sám. Ale co když les poznání a paměti hyne pod kyselými dešti zlomyslných slin a je systematicky rubán a kácen? I tehdy platí, že je nesmysl vozit dřevo do lesa? A tak si aspoň telegraficky připomeňme: 1932 Novomeský oslovuje ve svém Romboidu milého Nezvala, 1934 vystupuje na moskevském spisovatelském sjezdu podobně jako on, 1936 jako jediný slovenský autor přispívá do máchovského sborníku Ani labuť ani Lůna, redigovaného Nezvalem, 1963 ve Vile Tereze připomíná Podivuhodného kouzelníka jako prvního (v pasáži o básnicích Devětsilu). A Nezval 1934 v bratislavské přednášce o moderní poezii: Nemám-li se zdržovati dlouho u příkladů a mám-li poukázat jen na toho, který je mi jak osobně, tak ideově a pojetím poezie v slovenské literatuře nejblíže, na Laca Novomeského, nelze mi neviděti právě ve slovenské poezii veliké a plodné úsilí o vyrovnání se s básnickým jazykem. Navíc je tu už celoživotní zkušenost, že i v dole dávno vybrakovaném se téměř vždy dá najít leccos cenného. Štefan Drug ve svém životopisnom rozprávaní o mladosti LN (Dobrý deň, človek..., 1983) právem upozornil na to, že se závěr Novomeského rané básně (radosti pieseň bude spievať dav / a s ním i Novomeský Ladislav), podobá závěru Seifertovi prvotiny Město v slzách (a přece nejsem nic / než milosti zástupů pokorně odevzdaný / básník / Jaroslav Seifert) a že básníkovi ta shoda nevadila (čo na tom, že ho nevymyslel sám?). Tu se dá dodat: nejenže asi nevadila, ale manifestačně vyjádřila sourodost jeho tvůrčího úsilí. A jako často u skutečných básníků bývá: i v přimknutí mladšího básníka ke zkušenějšímu (Novomeský byl sice jen o tři roky mladší, ale roku 1924, kdy citované verše psal, byl Seifert už slavný) se často vyjeví jeho osobitost. Verše, jimiž se Novomeský přihlásil k Seifertovi, jsou z básně Veľký deň. Nuže, když Novomeský svůj Veľký deň psal, Seifert byl už proslulý nejen Městem v slzách, ale také Samou láskou, jedním z jejíž pilířů je větší báseň Slavný den, tištěna už roku 1922 v Proletkultu a v Revolučním sborníku Devětsil a signalizující v mnohém už Seifertův přechod od proletářské poezie k poetismu. A jsme doma: Veľký deň je snad až troufalá odpověď mladého básníka na Seifertův Slavný den: namísto slavnosti, příznačné pro poetismus (připomeňme si edici Pražské saturnálie, zahájenou Nezvalovou sbírkou Pantomima, první programovou knihou poetismu), Novomeský akcentuje historickou velikost skvělého dne, který jednou svitne všem. Podobně je tomu i se všemi dalšími místy, která pojí poezii Novomeského s poezií české meziválečné umělecké avantgardy. Z nich je patrně nejvýznamnější Novomeského pozdrav Dobrý deň, tak charakteristický pro básníka, že titul Drugovy velké monografie o něm Dobrý deň, človek... patří k nejvýstižnějším názvům podobných knih vůbec. Nežli se Novomeského Dobrý deň stalo doslova alfou i omegou a náslovným refrénem celé básnické skladby Do mesta 30 min. (1963), která tím pozdravem začíná, končí a je jím proložena, hlásilo se už v závěru básně Krásny deň ve Svatém za dedinou (1939). Báseň, ve které Novomeský už 1938/1939 počítal pôvaby toho mesta na prstoch smelých veží, anticipuje dobrý deň učlovečovania z pozdější knížky Do mesta 30 min.; na pozdrav v té nikoli náhodou pražské básni smekají podzimní dubiska a dokonce i v hospůdce na nábřeží, kde som si sadol spísať o tom správu, / si všetky pivá strhli biele čapice. // - Dobrý deň! // Krásny deň! Proč říkám: nikoli náhodou pražské? Odpověď je v závěru Nezvalovy pražské básnické skladby Edison: na shledanou dobrou noc a dobrý den / dobrou noc / sladký sen. A ještě výmluvněji už v šestém zpěvu pražského Podivuhodného kouzelníka: Voda v bandasce zvoní / a stařeček svlaživ si hrdlo dvěma doušky / šeptá / Dobrý den ach jak krásný den / A usednuv do náručí vodotrysku / umřel. Leč zpěv ještě nekončí, nad osamělým náměstím se otvírá poslední okno výkřikem, dívka běží ke kašně pro vodu, omývá bledou paní, jež omdlela: A paní jak ze spánku šeptá / Dobrý den jak krásny den / A vztyčivši se na loži / porodila. To přejné, přející prosté zdravení, všednodenní, každodenní, povýšením do veršů ozvláštněné, zbavené konvence a proměněné v poselství, spojuje Novomeského a Nezvala hlubinněji než shody v nazírání, vyznání anebo v poetice. Novomeského básnická skladba Do mesta 30 min. s refrénem Dobrý deň, vydaná pět let po Nezvalově smrti, koresponduje hned se dvěma básnickými skladbami Nezvalovými: bilancujícím návratem do kraje dětství, ale i řadou motivů s knihou Z domoviny (1951), už názvem a vyznavačským patosem s podobně bilanční titulní skladbou sbírky Pět minut za městem (1940). Dobrý básník neužije názvu, který ukazuje k názvu cizí knihy, bez zvláštního důvodu. Zdá se, že hlavním důvodem tu byl hold básníkovi, milému Nezvalovi (jak ho Novomeský apostrofoval v úvodní básni svého Romboidu), a to v době, kdy se už stávalo módou sezóny bagatelizovat Nezvalův odkaz. Když měl Novomeský v jedné diskusi přitakat k přiřazování Nezvala k těm, co v padesátych letech kanonizovali překonaný realizmus, vzepřel se: Ale Nezval, to je trošku iný problém (...). Iná vec je celá jeho vtedajšia tvorba a iná Zpěv míru a tie drobné časové apoteózy (...). No ostane pravdou, že práve tým uviedol do omylu socialistickú ktiriku, ktorá nepostrehla, že je to jeho falošný mariáš (Splátka veľkého dlhu, publicistika 1963 – 1970, sv. 1). Čtyři roky na to se Novomeský k Nezvalovi vrátil statí S avantgardou a v avantgarde, ve které ocenil, že Nezval napriek všetkým zákrutám, ktoré možno vyčítať z jeho tvorby a vyčítať jeho tvorbe, nezřekl se přátelství s Romanem Jakobsonem: Svedčia o tom vrelé a priateľské slová o Jakobsonovi už v nedokončených kapitolách Z mého života... (ib, sv. 2). Ty kapitoly zůstaly nedopsány právě ve chvíli, kdy se vyprávění přiblížilo ke vzpomínaní na moskevský sjezd v létě 1934, jehož se Nezval a Novomeský oba zúčastnili a na němž oba hájili avantgardní tvorbu; kdyby si smrt odvedla Nezvala o tři čtyři týdny později, nepochybně by byl ještě stačil stvrdit celoživotní přátelství s Novomeským podobně vroucně, jako to udělal v řádcích o Romanu Jakobsonovi. 6. 4. 1958 umírá Nezval a za setkání s Novomeským jakožto „vězněm na svobodě“ v zimě 1958 věnuje Lacovi Novomeskému roku 1953 svou báseň Cesty (vyšla až v 1955 ve sbírce Dívenky jdou Brnem) Jiří Veselský, označovaný někdy za posledního velkého českého prokletého básníka. Ale Novomeský a poezie po Nezvalovi – to už je na jinou stať. Autor je literárny historik a kritik