Elektronická demokracie = d´E-mokr@cie?

Demokracie je v našem kulturním okruhu pojem klíčový. Někdy jen na diskuse o jeho aktuálním vymezení, nutnosti změn dlouhodobě pociťovaných nedostatků reaguje kritikou. Její razance občas evokuje na smetišti dějin usazené ochránce vrcholného vývojového řádu, nad nějž není. Samotný pojem, jehož konkrétní blízkovýchodní podoba má mezi politology přívlastek rasová, bývá často zlehčován a významní odborníci (zejména Robert Dahl) dávají raději přednost jinému názvosloví. To ovšem není nic proti ničemu a demokracii jako svébytnou formu revoluce dnes vyvážejí fosforové pumy humanitárního bombardování. Hovořívá se o krizi demokracie; normativněji zaměření vědci spolu s odpovědnějšími politiky hledají možnosti, kterak více zvěrohodnit rozhodovací procesy i celé zřízení, jehož étos se pozvolna vytrácí. Jak učinit občanskou participaci na moci alespoň dostupnější, když se smysl všeobecných voleb de facto rozpouští ve zcela změněných poměrech, než jaké stály u jejich zrodu. Nu ovšem, globalizační zaklínadlo zasáhlo i sem. Stále více vznikají nevídané civilizační interakce, takže řada aktuálních místních problémů nemá kořeny ani v konkrétní zemi. Lokálně vymezené režimy jsou ohrožovány světovým terorismem a v rukavičkách vydírány transnacionálními společnostmi, jejichž kapitálová mobilita jim umožňuje zůstat o krok napřed před geograficky zakotvenými celky. Ty jsou vedeny časově vymezenými elitami, které přistupují na vysokou hru, následkem níž se snadno dostávají do pozice slabšího partnera. U druhé strany žadoní o přesun té které produkce na vlastní území, zápolí se sousedy za leckdy pochybnou čest býti montovnou. Vědí, že takto snadno promění vlastní sociální či rozpočtové poměry k lepšímu. Ale neméně snadno může nastat i pravý opak. Nesporné odcizení jedince od stále méně ideové politiky „tekuté modernity“ zasahuje také naprostý základ otevřené společnosti – rovné všeobecné volby. Stoupenci širšího politického uplatnění masmédií a elektronické komunikace spatřují možné východisko z aktuálních obtíží v elektronické demokracii, zkráceně taktéž e-demokracii. Nejde v žádném případě o nějaký vzdálený sen. Experimentovalo s nimi Švýcarsko a Estonsko chystá první celostátní hlasování tohoto typu již letos v březnu. A v Česku je naposledy prosazovala následkem červnových voleb fakticky neexistující US-DEU. Daleko rychleji (a značně samostatně) formované znalosti občana o sociálních procesech, e-konzultace s členy zastupitelských sborů a obdobná hlasování mohou podle idealisticky založených myslitelů přenést moderní masové demokracie na úroveň blízkou starořecké občinové lidovládě. Jediné skutečné demokracii v dějinách, která však měla tu skvrnku na kráse, že zase nezahrnovala drtivě převažující raby. Když už je řeč o otrocích, některé autority naopak uvedená očekávání změny mentality občana skrze nové technologie považují za nejlepší cestu k pravému opaku. E-diktatuře manipulující daleko snadněji než kdy dříve atomizovaným jedincem, jemuž spoluodpovědnost za řízení společnosti splyne s trivialitou stisku tlačítka na domácím PC. I kdyby snad příští celostátní volby v České republice (a jejich předčasnost stále nelze vyloučit) měly elektronický háv, obávám se, že závažná část občanstva se – znechucena průběhem, gradací a ukončením vládní krize – při příštím hlasování přikloní k mínění londýnského starosty Kena Livingstona. Rudý Ken, jak se mu říká, v podstatě označil za pravý smysl voleb jejich neschopnost něco změnit, neboť kdyby prý takovou schopnost měly, byly by bývaly už dávno zrušeny. Autor je publicista