Ruský regenschori

Éra „cara“ Jelcina, muže „od pluhu“ (narodil se v rolnické rodině poblíž Jekatěrinburku), stojí za připomenutí a malé zamyšlení. Jeho skon v důsledku selhání srdce nebyl překvapivý – série infarktů a časté nemocniční pobyty jej v očích veřejnosti diskvalifikovaly ještě když zastával vrcholný úřad Ruské federace. Posloužily i coby záminka vojensko-průmyslovému komplexu, aby namísto „demokrátora“ prosadila do Kremlu vlastního člověka, obratného Vladimíra Vladimíroviče Putina. Když odešel Jelcin „do věčných lovišť“, většina prostých Rusů přijala informaci bez zvláštních emocí. Na autokratickou vládu bývalého aparátčíka (KSSS opustil teprve roku 1990), jenž zakázal komunistickou stranu, jich v dobrém vzpomíná přibližně pouze čtvrtina (abychom však byli spravedliví, neskonale větší úctě se u ruských respondentů těší například J. V. Stalin). Za nečekaně idealistické vlády „Gorbyho“ opouštělo sovětské impérium politiku konfrontace se Západem i středovýchodní Evropu, výrazným přičiněním Jelcina rezignovalo na území, které ovládlo před staletími. Hojná účast evropských (ex)politiků na alkoholikově panychidě velmi ostře „kontrastuje“ se současnou diskreditační kampaní vůči sílící Ruské federaci. Rozhodně by nemělo jít o angelizaci „řízené demokracie“ Vladimíra Putina, přesto se nelze hladce zbavit pocitu, že tryzna pro mnohé značila oplakávání doby kolosu na hliněných nohou. Giganta zatíženého decentralizací hraničící s novým vytýčením hranic (najmě na Dálném Východě), děsivé inflace, střelby do Nejvyššího sovětu (r. 1993), nástupu oligarchů, chaosu a zločinnosti. Ponížení bývalé imperiální velmoci, již ikonizovala odulá tvář Borise Jelcina. Existuje staré přísloví, že Rusko může být buď demokracií, nebo velmocí. Historie nasvědčuje, o kolik více ruská letora preferuje silnou vůdčí autoritu před osobní svobodou, s níž si tak trochu neví rady. A napínat vztahy s dnešním Ruskem znamená riskovat opakování minulosti, t. j. vehnání východní velmoci do nežádoucích spojenectví. Autor je publicista