Konfrontační politika USA a protiraketová obrana

Rozhodnutí USA požádat Českou republiku a Polsko o souhlas s umístěním základny americké protiraketové obrany na jejich území vyvolalo bouřlivé diskuse mezi evropskými politiky i řadovými občany. Prostí Češi se obávají, že výstavba radarové základny americké protiraketové obrany poškodí národní zájmy republiky. Krom strachu z pobytu cizích vojsk se zde projevuje i obava, že se ČR stane jedním z prvních vojenských cílů při potenciálním raketovém útoku na USA. Uklidnění nepřináší ani skutečnost, že USA rokuje s ČR výhradně bilaterálně, a ne prostřednictvím NATO, které by v současnosti mělo představovat jediného hodnověrného garanta evropské bezpečnosti. Vyjednávací pozice ČR a USA tak musí být nejen značně nerovná, ale bilaterální jednání samo nepřímo podkopává prestiž NATO. Česká vláda je však i přes nejednotný názor na roli referenda v procesu schválení americké žádosti výstavbě spíše příznivě nakloněna a snaží se obyvatele o neškodnosti základny přesvědčit. Bohužel, jen málokdy přitom poukazuje na širší souvislosti budování této obrany. Pokusím se proto představit toto aktuální téma především v souvislosti s proměnami americké zahraniční politiky a jejím kolísáním mezi tzv. multilateralismem a unilateralismem. Je třeba uvědomit si, že samotné prostředky protiraketové obrany jsou pouhým nástrojem, který sám o sobě nemusí být ani dobrý, ani zlý. Prospěšnost či škodlivost těchto zařízení lze vyvodit z toho, jakou politiku podporují a koho chrání. Pohledy na roli USA ve světě – demokraté vs. republikáni Nástup George W. Bushe do funkce amerického prezidenta znamenal výraznou změnu v zahraniční politice Spojených států. Již ve své předvolební kampani se snažili republikáni odlišit od svých demokratických konkurentů. Hlavní rozdíl mezi republikány a demokraty v koncepci zahraniční politiky dlouhodobě tkvěl v tom, že republikáni vnímali svět stále ještě pod zorným úhlem studené války. Je samozřejmé, že vzali na vědomí rozpad socialistického tábora i Sovětského svazu, pořád se však snažili posilovat postavení Spojených států ve světě tak, jako by očekávali příchod nového silného protivníka. Příkladem může být pohled republikánů na snahy rozšířit NATO o státy střední Evropy i deklarovaná snaha vybudovat systém protiraketové obrany, chránící území USA před útokem raket nesoucích zbraně hromadného ničení. Myšlenky na rozšíření severoatlantické aliance o země někdejší sovětské sféry vlivu se zrodily v myslích bývalých disidentů, kteří se po pádu komunismu stali politickými vůdci středoevropských zemí. Spojené státy na ně zareagovaly značně rezervovaně, protože zejména američtí vojenští představitelé se obávali důsledků snah o rozšíření NATO na rusko-americké vztahy. Obávali se samozřejmě též rozmělnění aliance a snížení jejího vojenského významu. Vládnoucí Clintonova demokratická administrativa však pozvolna začala ideu rozšíření podporovat. Republikáni věc rozšíření také podpořili. Na rozdíl od demokratů však požadovali – možná ve snaze odlišit se a přitáhnout hlasy voličů středoevropského původu – velmi rychlé rozšíření, které by nebralo ohled na možné ruské námitky a výhrady. Republikáni spatřovali v rozšíření NATO pokračování své dřívější snahy zajistit bezpečnost evropských zemí tím, že vybudují silnou vojenskou alianci, schopnou uchránit je před jakýmkoliv nebezpečím, přicházejícím z území bývalého SSSR. Demokraté naproti tomu zdůrazňovali, že svět se po skončení studené války změnil. SSSR, respektive Ruská federace, již nebyl nepřítelem, ale partnerem. V Evropě tudíž chyběl zjevný nepřítel. Rozšíření NATO tedy nemohlo být namířeno proti žádné konkrétní zemi, protože by jen zhoršilo stávající bezpečnostní situaci. Evropu bylo dle demokratů nutno především integrovat, a ne znovu rozdělit, proto bylo nutné před rozšířením reformovat samotné NATO a přizpůsobit jej nové geopolitické situaci a novým úkolům, které bude muset provádět v post-bipolárním světě. Rozšiřování starého NATO by dle demokratů postrádalo jakýkoliv smysl. Nové NATO mělo plnit úkoly zajišťování a rozšiřování zóny bezpečí, stability a prosperity a to zejména v oblastech, ležících mimo území členských zemí. Z vojenského paktu se NATO mělo přeměnit na hlavní pilíř regionální bezpečnostní architektury, který by Evropu ochránil od konfliktů podobných etnickým válkám na Balkáně. Tento koncept rozšíření NATO, opírajícího se o silné přání národů střední a východní Evropy stát se členy aliance, nakonec zvítězil a byl realizován, aniž by došlo k závažnému narušení vztahů mezi Spojenými státy, NATO a Ruskou federací. Zdálo se, že Clintonův koncept multilaterální zahraniční politiky, která posilovala vliv Spojených států ve světě tím, že posilovala postavení USA na půdě mezinárodních organizací a integrovala stále více zemí do mezinárodního společenství, zvítězil. Jednalo se o velmi vhodný způsob, kterým mohly Spojené státy udržet i nadále své postavení světového vůdce, jediné supervelmoci, aniž by si znepřátelily ostatní země. Tato strategie byla doporučována intelektuály jako nejvhodnější pro udržení pozice „prvního mezi rovnými“ v období po skončení studené války. S příchodem nového republikánského prezidenta do Bílého domu došlo ale opět ke vzkříšení bojovné unilaterální politiky. Tato politika vycházela jednoznačně z předpokladu, že po skončení studené války a po rozpadu SSSR zůstaly USA jedinou supervelmocí. Mají proto dost sil prosadit své národní zájmy a mohou tak učinit i bez pomoci spojenců, či bez souhlasu mezinárodního společenství. Riziko tohoto přístupu tkví v tom, že přispívá ke vnímání USA ve světě jako arogantního a nekompetentního samovládce. Výhodou je pak nesporně velká efektivita americké zahraniční politiky, která může být okamžitě realizována i bez dlouhého čekání na souhlas spojenců či mezinárodního společenství. Jedním z praktických prvních kroků této politiky byla snaha vybudovat systém protiraketové obrany amerického kontinentu. Bezpečnostní dilema Technologie strategické protiraketové obrany byly vyvíjeny v čase studené války a jejich hlavním cílem bylo snížit účinnost sovětských jaderných zbraní v případě jejich použití proti USA. USA i SSSR vyvíjely již od šedesátých let systémy protiraketové obrany. Jednalo se o systémy Nike-Zeus, Nike X, Sentinel a Safeguard. Systém Safeguard měl za úkol chránit stěžejní základnu amerických raketových sil v Grand Forks v Severní Dakotě. Šlo o jedinou základnu obranného systému, která byla do té doby uvedena USA v činnost. Stalo se tak roku 1975. Všechny ostatní systémy zůstaly ve fázi výzkumu. Činnost základny byla zastavena dva měsíce po jejím otevření s odůvodněním, že jde o příliš drahou a málo účinnou obranu. Odepsána tak byla investice v hodnotě 20 miliard dolarů (přepočteno na dolary podle kurzu z roku 2001). První americké systémy obrany fungovaly na principu tzv. antiraket vybavených jadernou hlavicí. Antirakety měly být vyslány proti útočícím raketám a v jejich blízkosti odpálit vlastní jadernou hlavici, jejíž výbuch by zlikvidoval útočící raketu, nebo skupinu raket, a to i v případě nepřesného navedení na cíl. Již v tomto raném období si však američtí i sovětští představitelé uvědomili velký destabilizující potenciál těchto zařízení. Nabourávala totiž logiku tzv. jaderného patu, která udržovala mír mezi supervelmocemi v čase studené války. Pokud by neexistovala obrana proti raketovému jadernému útoku, nemohl by za podmínek přibližné rovnováhy strategických jaderných sil žádný z protivníků rozpoutat jadernou válku, protože tento krok by jej vystavil zničující odvetě, a byl by tudíž sebevražedný. Obě supervelmoci byly proto rády, že v okamžiku dosažení strategické rovnováhy sil další závody ve zbrojení, sužující jejich ekonomiku, již postrádaly smysl, neboť samo další rozšiřování v praxi nepoužitelných, předimenzovaných jaderných arzenálů nemělo žádný význam. Aby se zabránilo otevření dalšího kola závodů ve zbrojení a vzájemnému hospodářskému ruinování SSSR i USA, byla mezi těmito supervelmocemi roku 1972 uzavřena smlouva, která podstatným způsobem omezovala možnosti výstavby systémů protiraketové obrany a garantovala tak zachování strategické rovnováhy sil, a tedy i míru mezi oběma mocnostmi. Studený jaderný mír… Antibalistic Missile Treaty (ABM, smlouva mezi SSSR a USA o omezení systému jejich protiraketové obrany) omezovala povolenou obranu proti mezikontinentálním balistickým raketám na dva povolené systémy pro každou zem. Později byl dodatečným protokolem stanoven limit jednoho systému pro USA a jednoho pro SSSR. USA si zvolily za chráněné místo území raketové základny v Grand Forks, SSSR hlavní město Moskvu. Sovětskou volbu lze chápat jako určité gesto dobré vůle, svědčící o mírumilovných úmyslech SSSR. Američané se naproti tomu svoji volbou rozhodli posílit možnost odvetného jaderného úderu na SSSR. Smlouva ABM tvořila spolu se smlouvou Strategic Arms Limitation Talks (SALT, smlouva mezi SSSR a USA o omezení strategických zbraní), za jejíž doplněk je často považována, celek bránící pokračování závodů ve výrobě strategických útočných i obranných zbraní. Nastalo velké uvolnění vzájemných vztahů USA a SSSR, tzv. détente. Uvolnění trvalo až do chvíle, kdy rovnováhu garantující smlouva byla zpochybněna prezidentem Ronaldem Reaganem, který vyhlásil úmysl vyvinout Strategickou obrannou iniciativu, odporující duchu smlouvy. Iniciativa spočívala ve zkoumání možnosti vyvinout třívrstvou strategickou protiraketovou obranu severoamerického kontinentu. Každá vrstva této obrany měla využívat technologií, fungujících na základě jiných fyzikálních principů. Hlavní součástí však měly být laserové i jiné zbraně, umístěné na oběžné dráze Země, které by byly schopny s pomocí paprsků koncentrované energie vystřelených k cíli likvidovat útočící rakety do několika vteřin po odpálení. Sovětským svazem byl tento krok jasně chápán jako nepřátelský akt, který byl namířen především proti postavení SSSR jako světové supervelmoci. Americký program vývoje technologií tzv. Strategické obranné iniciativy dokonce významným způsobem přispěl k ukončení studené války, neboť v době jeho vyhlášení SSSR stál na pokraji hospodářského bankrotu a neměl již finanční prostředky k přijetí patřičných protiopatření. SSSR pod vedením generálního tajemníka ÚV KSSS Michaila Gorbačova proto ustoupil od politiky konfrontace s USA, a ukončil tak studenou válku. Důvod byl jasný. Pokud by se USA podařilo vybudovat funkční obranu proti balistickým raketám dříve než SSSR, mohly by si teoreticky dovolit téměř beztrestně vyhladit obyvatelstvo SSSR za použití jaderných zbraní. SSSR byl na jednáních v Reykjavíku 11. a 12. října 1986 dokonce ochoten přistoupit k úplnému jadernému odzbrojení výměnou za zastavení projektu Strategické obranné iniciativy. Strategická obrana totiž dávala USA tak velkou výhodu ve vojenském soupeření s SSSR (popřípadě i s jinými jadernými velmocemi), že byla v Moskvě vnímána jako nejvážnější hrozba míru. Napadala přímo rovnováhu strategických sil USA a SSSR. … konec studené války… Všeobecně se předpokládalo, že pokud dojde k ukončení studené války mezi USA a SSSR, ztratí strategická protiraketová obrana USA i její vývoj a výzkum smysl. Snad právě proto demokratická administrativa nechala doběhnout výzkumné projekty prováděné organizací pro výzkum technologií použitelných pro výstavbu protiraketové obrany amerického kontinentu, (SDIO). Roku 1993 bylo zastaveno financování SDIO a ta následně ukončila svoji činnost. Prezident Clinton měl na základě podkladů poskytnutých SDIO rozhodnout o tom, zda je vhodné vybudovat protiraketovou obranu, či nikoliv. Údajně pro velkou složitost problému však Bill Clinton stále odkládal své rozhodnutí, které nakonec přešlo do kompetence jeho nástupce. G. W. Bushem deklarovaná snaha o zahájení výstavby protiraketové obrany amerického kontinentu musela být ale chápána v postbipolárním světě velmi kontroverzně, zejména v Rusku a v Číně. Budování protiraketové obrany mohlo být považováno za neopodstatněně agresivní krok namířený proti těmto zemím, majícím aspirace stát se světovými supervelmocemi, a změnit tak unipolární svět ve svět multipolární. Unilateralistická politika bojující proti „vnějšímu nepříteli“ tak jako za starých časů studené války, kdy byl svět přehlednější a stabilnější, byla však ve 21.století jen těžko ospravedlnitelná. To se však záhy po nástupu G. W. Bushe do funkce prezidenta změnilo. Šok, který Spojené státy zažily dne 11.září 2001, se zdál být tak silným, že mohl ospravedlnit jakýkoliv dostatečně tvrdý kurz zahraniční politiky. Vědomy si své zranitelnosti, Spojené státy v přímé návaznosti na teroristické útoky využily vlny sympatií ve světě a 13. prosince 2001 vypověděly smlouvu ABM, zakazující USA i SSSR (Ruské federaci) výstavbu systémů strategické protiraketové obrany. … a spuštění horké „války“ proti terorismu Spojené státy si uvědomily nebezpečí představované „moderním“ terorismem. Pokud by se do rukou teroristů dostaly zbraně hromadného ničení, znamenalo by to nedozírnou katastrofu pro rozvinuté západní země, které jsou teroristy jednoznačně vnímány jako ty, které profitují ze současného „nespravedlivého“ rozdělení světa. Lze si snadno spočítat i to, že nejpravděpodobnějším cílem nejničivějšího útoku by se stala ta zem, která je ve světě shodně vnímána jako garant současného uspořádání světa – Spojené státy americké. Spojené státy proto pod vedením republikánského prezidenta vyhlásily válku terorismu a zahájily i boj proti rozšiřování zbraní hromadného ničení. Republikánští prezidenti dokázali takřka vždy s bravurou čelit obtížím studené války, nelze proto mít pochyb o tom, že republikánská strana disponuje mnoha odborníky, kteří mají cenné zkušenosti s překonáváním mnoha nástrah, které kladl USA Sovětský svaz. Již dnes je však jasné, že proti novému nepříteli nebude možno použít starých osvědčených metod boje. USA čelí především tzv. asymetrické hrozbě. Ta je postavena na faktu, že žádný z jejich protivníků si nemůže dovolit konfrontovat přímo vojenskou moc USA, a uchyluje se proto především k metodám terorismu a záškodnictví. K likvidaci „neviditelných“ teroristů mohou USA jen velmi těžko použít své drtivé vojenské a technické převahy. Boj proti terorizmu leží na bedrech tajných služeb, FBI a speciálních jednotek. Prostý občan si jej může jen těžko všimnout a ještě obtížněji jej pak může hodnotit. Možná právě proto sáhla republikánská administrativa k viditelným prostředkům boje s terorizmem. Použila silné americké armády k likvidaci teroristických základen nacházejících se v zahraničí. Spojené státy podnikly vojenskou intervenci do Afghánistánu, kde svrhly vládnoucí režim hnutí Talibán. Krom nesporných geopolitických zisků mohla operace USA prospět i stabilizací dříve zhrouceného afghánského státu, který byl ideální výcvikovou základnou mezinárodních teroristů (podobně jako jiné státy, které ztratily kontrolu nad svým územím, jež se ponořilo do anarchie – Somálsko atd.). USA se dále zaměřily na poslední možné využití své vojenské síly v boji proti terorizmu a zbraním hromadného ničení. Nechaly svoji armádu válčit s armádou státu nepřátelského USA, státu podezřelého z podpory terorizmu a výroby zbraní hromadného ničení. Vojensky pokořily Irák, svrhly režim obávaného diktátora Saddáma Husajna a zjistily, že zatím nejsou schopny využít svého vojenského vítězství k obnovení pořádku v dobyté zemi, kde samy čelí vzrůstající vlně teroristických útoků na své vojenské jednotky. V Iráku tak možná vzniklo jakési teroristické „eldorádo“. Ukázalo se, že americká armáda dokáže svrhnout nepřátelský politický režim, porazit na hlavu jeho armádu, ale není schopna zlomit odpor partyzánů, či učinit přítrž řádění teroristů. To platí zřejmě i o Afghánistánu. Velmi pravděpodobné je i to, že podobná vojenská dobrodružství vlády USA v zahraničí přispějí k vzedmutí mnohem silnější vlny antiamerického teroru. Vždyť každý, komu zmíněná invaze nenávratně poškodila život, může být považován za budoucího teroristu, či mstitele. Konfrontace s osou zla? Vojenské akce zaměřené na boj proti terorizmu a boj proti šíření zbraní hromadného ničení v zahraničí jsou samotnými Američany chápány kontroverzně. Na popularitě jim nepřidá dlouhý seznam nevinných obětí, byť převážná část z nich je tvořena domorodými civilisty a ne vojáky USA. Pochybně vyhlíží i snaha USA donutit v případě nouze i krajními prostředky poslední dvě země tzv. osy zla – Írán a Severní Koreu, aby se vzdaly zbraní hromadného ničení. Lze si jen těžko představit další vojenskou konfrontaci s Iránem a se Severní Koreou v době, kdy ještě není plně stabilizována situace v Iráku a v Afghánistánu. Severní Korea je navíc před světem zcela uzavřenou zemí, stojící mimo globalizující se svět mezinárodního obchodu. Pro západní odborníky představuje sever korejského poloostrova jakousi černou skříňku. Lze o něm předpokládat jen to, že skrývá velké bezpráví páchané na vlastním hladovějícím obyvatelstvu, kult osobnosti politického vůdce a silnou armádu. Ta je pravděpodobně vybavena několika kusy jaderných zbraní, chemickými a biologickými zbraněmi hromadného ničení a rozvíjí velmi ambiciózní projekty na vývoj jejich nosičů, zejména raket s dlouhým doletem. V případě vojenské konfrontace by zřejmě mohla vážným způsobem zpustošit území Jižní Koreje a vážně poškodit i ekonomiku Japonska. Spekuluje se i o tom, že již dnes může mít v dostřelu svých raket i část území USA ve státě Aljaška. Snaha Spojených států o zastavení těchto zbrojních programů, popřípadě i o podporu reformy severokorejského režimu je proto pochopitelná. Je však dost dobře možné, že USA ani s pomocí Čínské lidové republiky nepřimějí severokorejský režim k zastavení vývoje zbraní hromadného ničení po dobrém. Vojenská akce by však měla, pokud bude v případě krajní nouze vůbec podniknuta, mnohem ničivější následky, než dnes tak často kritizovaná válka v Iráku. Pokud se však Spojené státy neodhodlají k akci nyní, riskují to, že za deset let již Severní Korea vyvine zbraňové systémy, které budou schopny vážně poškodit území USA. To by samozřejmě poškodilo USA, zejména jejich prestiž jako světového vůdce. Jednoznačně by to omezilo i schopnost USA intervenovat v zahraničí. Druhotným negativním jevem by mohla být snaha Jižní Koreje a Japonska vyvinout jaderné zbraně k odstrašení severokorejského režimu od možného útoku na jejich území. Celý region Dálného Východu by se mohl nuklearizovat, a to by zhoršilo celosvětovou bezpečnostní situaci. Došlo by zároveň i ke snížení prestiže USA jako jaderné velmoci. Spojené státy dnes tedy stojí před nelehkou volbou, zda zakročit vojensky proti Severní Koreji, a nebo zda tolerovat vývoj zbraní hromadného ničení v této zemi. Rozhodnutí bude zřejmě učiněno pod velkým tlakem času, který působí v neprospěch americké vyjednávací pozice. Bez ohledu na konečnou podobu tohoto rozhodnutí je však dobré uvědomit si, že právě zde se v praxi uplatní dopad rozhodnutí vybudovat funkční protiraketovou obranu amerického kontinentu. Již pouhá existence tohoto systému může přinést USA i do budoucna v podobných chvílích značnou psychologickou výhodu při jednání s politickými režimy podobnými tomu severokorejskému. V případě jednání se Severní Koreou může minimálně prodloužit čas, nutný k přijetí uváženého rozhodnutí. Výhody a rizika americké protiraketové obrany V každém případě systém protiraketové obrany pomůže Spojeným státům uchovat si intervenceschopnost v zahraničí i vůči zemím vlastnícím omezený počet nosičů zbraní hromadného ničení. Tedy i navzdory možnému jadernému, nebo „jinému“ vydírání. Obranný systém, schopný zachytit zhruba deset současně odpálených raket dlouhého doletu by mohl při útoku na USA zcela znehodnotit dlouhodobě budované arzenály zbraní hromadného ničení v zemích podobných Severní Koreji a další zájemce o tuto – alespoň ve fázi výzkumu – drahou výzbroj by dokonce mohl odradit od pokusů o její výrobu. Konkrétně od pokusů o výrobu raketových nosičů těchto zbraní, neboť právě nosiče jim propůjčují význam zbraní strategických. Vlastnictví účinného obranného systému by z pohledu Spojených států na dlouhou dobu vyřešilo podobné problémy a pomohlo by jim udržet si i nadále pozici jediné supervelmoci unipolárního světa. Zbývá již jen otázka, jak je možné, že idea protiraketové obrany, která vznikla v dobách studené války jako ryze protisovětské opatření může dnes vyřešit tolik problémů a nepopudit stávající jaderné velmoci ke konfrontaci? Odpověď je jednoduchá. Tkví v tom, že jedinou z jaderných velmocí, která je v současné době schopna ohrozit USA, je Ruská federace. Lze uvažovat i o tom, že se v blízké budoucnosti takovou velmocí stane Čínská lidová republika. Ruská federace se vzhledem k budované americké obraně může zatím spokojit s faktem, že nejde o myšlenku totožnou s tou, která se zrodila v období studené války a jejíž hlavním cílem bylo minimalizovat v případě válečného konfliktu účinek jaderných zbraní SSSR. Idea protiraketové obrany prošla stejným procesem adaptace do postbipolárních poměrů, kterým prošla i Severoatlantická aliance. Nové, rozšiřované NATO, již dávno není onou organizací, která naháněla SSSR strach v době studené války, ale partnerem všech jeho nástupnických států. Stejně tak i protiraketová obrana, kterou již Bushova administrativa buduje kolem amerického kontinentu, nemá za cíl likvidovat všechny Ruskem vlastněné mezikontinentální balistické rakety, odpálené najednou ve snaze zlikvidovat USA překvapivým útokem. Její maximální schopnost zachytit pouze několik kusů raket může ve vztahu k Ruské federaci sloužit jen jako pojistka pro případ, že dojde k odpálení nějaké rakety omylem. Třeba díky selhání zanedbávané ruské techniky či personálu. Současná postbipolární americká protiraketová obrana si stanovila tedy daleko snazší i levnější cíl, který zároveň nemůže ohrozit pozici Ruské federace jako jaderné velmoci a podnítit ji ke konfliktu (na který Rusko stejně momentálně nemá potřebné prostředky). Pokud tedy bude stávající protiraketová obrana amerického kontinentu respektovat jistá pevně stanovená technická omezení a ani v budoucnu zbytečně neohrozí bezpečnost Ruské federace nebo Čínské lidové republiky, čili mocnosti na vzestupu, může přispět ke zvýšení celosvětové bezpečnosti. Nelze však předpokládat, že protiraketová obrana USA odradí od vývoje zbraní hromadného ničení všechny země. Nemůže totiž odradit ty, které chtějí s jejich pomocí získat třeba jen respekt sousedů a neusilují přitom o změnu stávajícího řádu světa. Obdobně po ní nelze vyžadovat schopnost zamezit teroristickým útokům. Kdyby však byla protiraketová obrana USA podpořena politikou mírumilovné integrace ostatních zemí do stávajícího mezinárodního společenství, sloužila by jako jakýsi psychologický faktor, podporující pozici USA jako vůdce tohoto společenství, který by byl valnou většinou států akceptován. Chyběla by zde tedy snaha změnit postavení USA ve světě nebo je nějak ohrozit, a tudíž by zde chyběla i snaha pokusit se překonat tuto obranu. Bude-li ale dosavadní unilateralistická politika USA spojená s ozbrojenými intervencemi ve světě pokračovat delší dobu, bude protiraketová obrana ve spojení s touto politikou vnímána stále více zeměmi i jednotlivci jako podezřelý nástroj sloužící především k udržení neoprávněné americké hegemonie ve světě. Dá se předpokládat, že následně vznikne velmi silná poptávka po změně postavení USA ve světě a podstatně vzroste i snaha překonat tuto obranu. USA se proto v případě dlouhodobé unilateralistické zahraniční politiky budou muset připravit na konfrontaci.Vzroste tak nebezpečí použití zbraní hromadného ničení, vzroste asymetrie hrozeb, kterým budou muset čelit, a vzroste i nebezpečí, že jejich protiraketová obrana bude jednou v praxi prověřena. Neustále se stupňující příprava USA na střetnutí s rozličnými nepřáteli tak možná dojde naplnění. Dlouhodobá konfrontace s nimi však sama o sobě může ukončit éru dominance USA ve světě. Autor je bezpečnostný analytik