Biopaliva: za jakou cenu

Když se americký prezident George W. Bush v březnu tohoto roku vydal na malou přátelskou cestu do pěti zemí Latinské Ameriky, setkal se tu s obrovskou vlnou nevole vůči své osobě, jakou Jihoameričané poctili snad jen bývalého prezidenta Nixona, který tu byl před čtyřiceti lety na inspekční cestě coby viceprezident Eisenhoverovy administrativy. Zatímco byl Bush posledních šest let zaneprázdněn na Blízkém a Středním východě, mnohé se v latinskoamerickém regionu změnilo. Během té doby, ale hlavně minulý rok, se nejvýznamnější země na jihoamerickém kontinentu rozhodly nastoupit cestu suverenity v rámci vzájemné spolupráce a regionální integrace. Venezuela a Bolívie se po Kubě rozhodly nekompromisně zavrhnout ideje neoliberálních reforem, uskutečňovaných prostřednictvím politiky tzv. Washingtonského konsensu, jež vyústila ve výraznou polarizaci mezi chudou většinou populace Jižní Ameriky a úzkou a nadmíru bohatou elitou. Země jako Brazílie, Argentina, Paraguay a Uruguay si vyvolily kompromisní kurz ve své zahraniční politice s tím, že se nadobro nerozkmotří s regionálním hegemonem a podrží si jisté mocenské výsady, z toho plynoucí. Biopaliva na jih od Rio Grande Bush doufal, že nadobro neztratí spojence, s kterými by uzavřel výhodné kontrakty a vsadil na „jistou“ kartu. Přijel do zemí na jih od Rio Grande propagovat výrobu biopaliv a chtěl tak na naoko vzbudit dojem zapáleného ekologa. Avšak zákulisí nabízí poněkud odlišné vnímání ohledně produkce alternativních po-honných hmot. Válka v Iráku, jež byla Spojenými státy vedena s jasným cílem zajistit kontrolu nad zemí, která má druhé nejbohatší zásoby ropy v blízkovýchodním regionu, však přinesla místním jen neskutečnou míru utrpení a americkým ropným koncernům překážku v podobě zákona, který jim má zajistil majoritní patronát nad iráckým ropným průmyslem a který vedle irácké vlády musí schválit i parlament, což provází očekávaný odpor části místních politiků a většiny Iráčanů. Zadnímu „dvorku“ Spojených států, konkrétně ropné oblasti, nyní vládne Venezuela v čele s charismatickým populistou Hugo Chavezem a zásoby ropy ve střední Afri-ce nestačí pokrýt nenasytnou spotřebu Severoameričanů. Výroba alternativních pohonných látek v podobě biologických paliv, z kukuřice, cukrové třtiny a sójových zrn může zmírnit chronickou závislost USA na ropě, jejíž světové zásoby se povážlivě tenčí. Ohrožení drobných rolníků Když zavítal Bush do Brazílie, země, která je největším vývozcem cukrové třtiny na světě, podařilo se mu prostřednictvím šéfky americké diplomacie Riceové dohodnout s jejím brazilským protějškem smlouvu na výrobu etanolu z cukrové třtiny. Brazilský prezident Lula da Silva označil tento kontrakt coby „historický akt v produkci alternativních pohonných hmot“ a mluvil o „spojenectví strategického významu“. Zatímco probíhaly oficiální námluvy mocenských elit, konaly se ve významných brazilských městech mohutné demonstrace proti přítomnosti amerického prezidenta a jeho doprovodu. Nedaleko Sao Paula obsadily stovky příslušnic sociálního hnutí Via campesina továrnu na destilaci biolihu, aby demonstrativně vyjádřily své obavy z plánované invaze cizích nadnárodních korporací, z hromadného vysidlování drobných rolníků z jejich políček, která mají být podle státních zájmů určena k průmyslovému pěstování cukrové třtiny ve velkém, nehledě na místní křehké ekosystémy, i strach z nešetrného mýcení brazilského deštného pralesa pro stejné účely. Ačkoliv při své inspekci nenavštívil prezident Bush Argentinu, zdejší politická a ekonomická elita rovněž projevila enormní zájem podílet se na produkci biopaliv. Tato země je pro severoamerické koncerny přímo pohádkovou investorskou lokalitou kvůli své laciné pracovní síle, levným pozemkům, ale především kvůli rozsáhlým latifundiím, kde se pěstují sójová zrna, z nichž lze vyrobit bionaftu. Argentinský ekonomický sektor může nadnárodním podnikům nabídnout daňové stimuly a tyto plánují trojnásobně navýšit produkci bionafty do roku 2015. Nelidské počínání Studie publikovaná argentinskou Národní akademií věd však před nedávnem přišla s těmito zjištěními: „Ani etanol, vyráběný z kukuřice, ani bionafta, vyráběná ze sójových zrn, nemohou nahradit ropu, aniž by neměly destruktivní dopad na distribuci potravin, produkovaných z místních zdrojů, což propagátoři těchto kontraktů dobře vědí, ale naprosto ignorují.“ Přestože si je argentinská vláda dobře vědoma negativních efektů jak na životní prostředí, tak na životní úroveň rurální populace, spatřuje ve výrobě alternativních pohonných hmot lukrativní příjmy, které budou určeny jen pro nevelkou politickou a ekonomickou vrstvu obyvatelstva. Juan Carlos Iturregui, prezident Nadace rozvoje Amerik, však kritikům alternativní energie oponuje: „Biopaliva přinesou pouze pozitivní výsledky a zdravou konkurenci mezi obchodními společnostmi, pracovní pozice a dynamický rozvoj země obecně.“ Avšak realita hovoří jinou řečí, jak dále poukazuje zmíněná studie: „…vytvoření mamutích sójových plantáží na obří produkci biopaliv doslova oddělá malé farmáře. Dosavadní kampaň vedla k vyhnání tisíců drobných rolníků z jejich políček, na kterých po generace pěstovali stejné plodiny, a masová výroba sóji nenávratně naruší ekologickou rovnováhu.“ Vyhnaní farmáři se sdružují v organizovaných spolcích, jejichž cílem je nenásilná propagace ekologicky udržitelného zemědělství a mottem jednomyslný nesouhlas s politikou argentinské vlády. Především upozorňují na důležitou slabinu vládních záměrů: kvůli průmyslové výrobě biopaliv se dá očekávat strmý nárůst cen životně důležitých potravin. Uvědomíme-li si, že v Argentině žije 30 % obyvatel pod hranicí chudoby, tedy za necelý dolar na den, je počínání vládních orgánů a nadnárodních koncernů maximálně nelidské. Cena je příliš vysoká Mexiko je tradiční ekonomický spojenec Spojených států, a to hlavně díky smlouvě o volném obchodu mezi oběma zeměmi a Kanadou, tzv. NAFTA. Ta sice přinesla pracovní místa vrcholovým manažerům, právníkům a bankovnímu sektoru všech zúčastněných zemí, ale naprosto ožebračila miliony prostých lidí, kteří byli nuceni opustit své domovy kvůli hromadnému skupování půdy nadnárodními koncerny, zvláště pak v Mexiku. Minulý rok v lednu po zjevně zfalšované prezidentské volbě, kdy zvítězil kandidát USA Felipe Calderon nad Lopézem Obradorem, vypukly v zemi rozsáhlé nepokoje, protože se nový prezident chystal prosadit další neoliberální reformy, což miliony obyčejných Mexičanů považují za existenční hrozbu. Ohrožena je především výroba tortil, tradičního pokrmu Mexičanů. Spojené státy v urputné snaze omezit svou závislost na ropě prosazují výrobu biopaliv i v Mexiku, kde je hlavní plodinou kukuřice, z níž se dá vyrobit etanol. Podle článku britského novináře Jeroma Taylora, který vyšel před pár dny v deníku Independent, byl v minulých letech mexický trh zaplaven dotovanou kukuřicí z USA a řádně zdecimoval místní pěstitele této plodiny. Cena kukuřice během té doby stoupla o 400 %. Velké koncerny začaly vyrábět průmyslově kukuřici na výrobu biopaliv a lze očekávat ještě větší produkci v budoucích letech. Tato skutečnost přiměla tisíce lidí, aby veřejně vyjádřili svůj nesouhlas s touto politikou. Situace v Latinské Americe se zdá být chmurná, ale tento tlak nadnárodního kapitálu semknul mnoho lidí a vytýčil jasné poselství milionu prostých latinoameričanů: „Biopaliva? Ne, cena je příliš vysoká.“ Autor je publicista