Takový normální kinoteátr

Takový normální kinoteátr Březen – do kina vlezem. Duben – ještě tam budem. Květen – film přerostlým dětem. Červen – o zbytky se servem. Tak by si to jistě představovali bezmála všichni režiséři, herci, producenti i distribuční firmy projektů z božské dílny Desáté múzy. Hollywood, Bollywood, rodící se Chinewood a kdo ví co ještě. Vedle vzniku novátorských snímků přibývá rovněž mezi odborníky na slovo vzatými podložené mínění, že invence ve filmovém průmyslu valem slábne a přežvýkávají se stará témata. Někdy doslova a do posledního okénka a šotu. V klíně kinematografie by za to mohl být klidně ukřižován slavný herec Sylvester Stallone, jenž si s desátou Múzou začal scénami daleko, daleko přímočařejších syžetů. Počátkem března udeřil na domácí kinoteátry svým zatím posledním filmem Rocky Balboa. Slyšíte dobře, taliánský hřebec přiklusal pošesté. Cítíte ty zničující údery pod bradu a na solár diváka? Stíháte skvělou práci dolních končetin, onen úprk před realitou na plátno? Anebo porovnáváte stejnorodou moderní pohádku se starším, daleko realističtějším Zuřícím býkem Martina Scorseseho? Zvětšelý, opravuji, zvěčnělý Stallone, ušmouraný heroj s velmi omezeným uměleckým rejstříkem a jeho alter ego Rocky, které příležitostně soudně popotahují za držení přípravků pro růst svalů, očividně trpí. Nezúročená hvězdná sláva Rockyho a Ramba je zkrátka ta tam. Alternativa k „filmovému důchodu“ stárnoucího showmana, jakou si našel jeho kolega Arnold Schwarzenegger, toho času kalifornský guvernér, chybí. Pro oba zřejmě svým způsobem platí rakouským akcentem vyslovované: „I´ll be back!“ Comebacku republikána „Arnieho“, který neváhá pragmaticky spolupracovat s demokraty a výrazně podporuje ekologické projekty, muži, jemuž by mnoho Američanů rádo věnovalo hlas v prezidentských volbách, sekunduje jiná bývalá bombastická extáze mužnosti: nově, ale postaru. Když před lety natočil finský režisér Kaurismäki provokaci jménem Rocky 6, jistě ani v nejsarkastičtějším snu nepomyslil, že mýtický rohovník vyboxuje i toto numero. Šesté kolo na plátně, které formuje svět. Že povstane z mrtvých hrdina pohyblivých obrázků, s nímž jsme prostřednictvím občas velmi špatných kopií vstupovali ve druhé polovině 80. let do ringu života za perestrojky. Kdo z „chlapců a chlapů“ tehdy neviděl – krom epizod dělnického boxera Rockyho – barbarsky ničivého Conana, lidského zabijáka oslavujícího Predátora, bezmála metafyzické válečné story Komando a ekologicky laděného Aligátora, byl zkrátka béčko. Možná ještě horší jakost nežli tato béčková, napůl pašovaná kulturní zřídla příznačná pro podmanivý kýč nábytkových stěn, skupiny Milly Vanilly či jídelny Arbat osmdesátých roků. Obdobné stylotvorné rozměry vypálily v matricích našich myslí apokalyptické záběry ukrajinského Černobylu. Případně efektně rozdmýchávaná atmosféra manicheistického boje s protipólnými říšemi zla či následná mírová rokování v Reykjavíku. Životní roli v nich sehrál až podivuhodně neintelektuální herec Ronald Reagan, bývalý politický aktivista Hollywoodu a propagátor Hvězdných válek. Za jeho prezidentství ostatně nápadně přitvrdily hodnoty amerického filmovnictví, a to včetně několika pokračování rváče Rockyho. Možná si ještě pamatujeme, jak český komunistický předseda Vojtěch Filip apeloval na své souvěrce leninským odkazem, čímž pravděpodobně volal po reformě zkostnatělé partaje, načež jeho projev analyzovali protiextrémističtí specialisté. V této atmosféře nelze necitovat jednoho z nejbájnějších inženýrů lidských duší, o jehož znovuzrození – ať v jakékoli podobě – nutno dále uvažovat. J. V. Stalina. Uljanovova slova, že „film je pro nás nejdůležitějším uměním“ příznačně vystupňoval, neboť pohyblivé obrázky bratří Lumiérů prohlásil za „důležitý nástroj masové agitace“. Což přirozeně s dneškem nemá nic společného.