Africký kontinent součástí „války proti terorismu“
Válka za globální převahu, tedy za kontrolu nad ropnými nalezišti a trasami, vinoucími se napříč Středním a Blízkým východem, v Africkém rohu a centrální Africe, válka, jejímž cílem má být dosažení amerického veta nad ostatními zeměmi, včetně těch ve staré Evropě, je maskována lítou honbou za teroristickou hrozbou, jejímž tvůrcem jsou samy Spojené státy. Tváří v tvář upadající moci se nyní impérium v marné snaze toto zvrátit uchyluje k posledním pokusům – k rozšiřování této války napříč africkým kontinentem, ale i jinde. Afrika v ekonomickém rozkvětu a pod těžkou botou neoliberálních reforem Africký kontinent skýtá nepřeberné množství nerostného a lidského bohatství, které bylo po staletí velkým lákadlem pro evropské velmoci. Po staletích drancování a obrovském utrpení se Afrika koncem 50. let pomalu vymaňuje ze smrtícího područí kolonizátorů a nastupuje cestu samostatnosti. Následující dvě dekády jsou příznačné pro stálý ekonomický růst v zemích, které podstoupily první fázi dekolonizačního procesu. Ekonomické a sociální faktory těchto států vykazují značné úspěchy, neboť lokální vlády výrazně podporují a upřednostňují růst domácí ekonomiky před importem zboží ze zahraničí. Cílem a klíčem k úspěchu je vytvořit konkurenceschopné hospodářství podporou státních dotací a za pomoci technologických vymožeností, jak ve svých pracích dokazuje americký expert na kolonizaci a dekolonizaci Frederick Cooper. Koncem 70. let je progresivní růst zastaven. Přispěla k tomu značnou měrou ropná krize z počátku sedmé dekády, jež paralyzovala ekonomiky bohatých států Severu a v drtivější míře ekonomiky států 3. světa. Africké země nutně potřebovaly zahraniční investice, aby nepříznivému stavu dokázaly čelit. Světová banka (SB) a Mezinárodní měnový fond (MMF) jim je ochotně poskytly, avšak pod tvrdými podmínkami. Tyto podmínky, tzv.„strukturální úpravy“, spočívaly v otevření místních ekonomik a zahájení „volné soutěže trhu“; tedy v přílivu zahraničního kapitálu a investic ze zemí bohatého Severu,v drastických škrtech v sociálních a rozvojových programech, rozsáhlé privatizaci veřejného sektoru, včetně školství a zdravotnictví. Po dvou dekádách této sebevražedné politiky se, podle Sdružení pro obchod a rozvoj při OSN, počet obyvatel v subsaharské Africe žijících v absolutní chudobě zvýšil z 217 milionů na 291 milionů. V roce 2000 přežívalo v subsaharské Africe 59 % venkovanů a 43 % obyvatel měst za méně než dolar denně. Za tuto kolosální tragédii z velké části mohou bohaté státy Severu politikou neoliberálních reforem, zatímco se závislost celé řady afrických zemí na nich utužila, což mělo za následek snazší vměšování do interních záležitostí těchto nejen amerických vlád. Spojenci USA v Africe Koncem minulého roku podporovala Bushova administrativa etiopskou invazi do Somálska s cílem svrhnout vládu Islámských soudů, jejíž několikaměsíční činnost přinesla ovoce v podobě sociálních programů a bezpečnostních záruk obyvatelstvu. Somálsko představovalo nezanedbatelnou hodnotu již pro Clintonovu administrativu kvůli své strategické poloze i panenským nalezištím ropy. Invaze vyústila v humanitární tragédii, kdy bylo zabito cca tisíc lidí a další statisíce byly přinuceny opustit své domovy, jak uvádějí četné zprávy humanitárních organizací. Maroko je dalším cenným spojencem Spojených států v Africe. Již od roku 1975 okupuje Západní Saharu, a to navzdory mezinárodnímu právu. Egypt se těší obrovské podpoře světové velmoci a zaujímá v tomto ohledu přední příčku na výplatní pásce Washingtonu, ačkoliv, podle zpráv Amnesty International, hrubě porušuje lidská práva: tisíce podezřelých islamistů a politických vězňů zůstávají uvězněny bez soudu a obvinění a mnozí jsou podrobováni mučení. Spojené státy udržují přátelský vztah také s represivním režimem prezidenta Obiang Nguema v Rovníkové Guineji, bohaté na minerály a ropu. Spojené státy rozšiřují frontu boje proti terorismu do severní Afriky Od roku 2003 jsou severoafrické země jako Niger, Mali, Čad, Mauretánie a Alžírsko postupně absorbovány do Bushova tažení proti terorismu. Údajná přítomnost Al Kajdy v těchto státech není však pro americkou vládu tím hlavním důvodem, který by jí nedopřával spánku, tím je expanze amerického impéria do dalších zemí v marném snažení udržet si chřadnoucí postavení na světovém kolbišti za každou cenu a jakýmikoliv prostředky. USA o tyto země dlouho nejevily zájem, až do doby, kdy se tu ve velkém začal těžit uran a objevovat ropná naleziště. Vojenská podpora severoafrickým vládám a doktrína boje proti terorismu je namířena proti lokálním „teroristům“, rebelům a separatistickým hnutím. V Nigeru, například, bojuje vláda proti etnické menšině Tuaregů, jimž je dlouhodobě odpíráno politické zastoupení na chodu země, zatímco masivní těžba uranu ničí jejich domovinu. Militantní frakce Tuaregů vede proti nigerské vládě krvavý odpor, jenž je jí tvrdě, v rámci boje proti terorismu, potlačován. V Mauretánii podporovala Bushova vláda vojenskou diktaturu, jež se dostala k moci po převratu v roce 2003 a dva roky nato po intenzivních represích byla svržena, což Spojené státy hořce odsoudily. Alžírsko po připojení k „osvícené velmoci“, bojující proti teroristickému ďáblu, opanoval separatistický sentiment ze sousední Mauretánie a Čadu. Neukojitelný hlad USA po ropě a uranových dolech zde jen více rozdmýchal násilný konflikt. Africom – důvod pro jeho založení a reakce ostatních 10. července tohoto roku oznámilo americké ministerstvo obrany, že generál William Ward bu-de řídit Pentagonem ustanovené Africké velitelství (Africom), jehož účelem je „podporovat kapacitu afrických států a organizací, jejich vzájemnou spolupráci, prosazovat mír a řešit krize na africkém kontinentu.“ Podle americké vyslankyně při Africké unii Cindy Courville je Afrika „důležitá pro Spojené státy kvůli geostrategické poloze a znamená vysokou prioritu pro Bushovu administrativu.“ Pentagon k tomu dodává: „…vzrůstající důležitost Afriky díky strategickému, diplomatickému a ekonomickému významu pro americkou vládu.“ Čteme-li mezi řádky, tak strategie, kterou Washington dlouhodobě prosazuje, zůstává stále stejná: zmocnit se afrického nerostného bohatství a upevnit svou kolísající pozici v regionu. Kritické hlasy na vytvoření Africomu lze slyšet z různých stran. Nii Akuetteh, ředitel organizace Africa Action, na adresu Africomu poznamenává: „Tato instituce nepřinese Africe nic pozitivního, jen posílí postavení Američanů v regionu a zvýší zde militarizaci pochybných skupin.“ Hlasy z Africké unie a organizace The Peace and Security Council, tedy institucí, které byly primárně založeny, aby udržovaly pořádek a prosazovaly demokratické principy v Africe, se nesou v podobném duchu. Zbývá jen dodat, že řada zemí – Egypt, Maroko, Alžírsko – se v současnosti, s přihlédnutím ke katastrofě, kterou Státy rozpoutaly na Blízkém a Středním východě, k nové iniciativě staví přinejmenším rozpačitě, jak uvádí list Financial Times. Autor je publicista
