„Náš“ Ernesto

Právě uplynulo čtyřicet let od tragického skonu Argentince Ernesta „Che“ Guevary (nar. 14. června 1928). Sám z rodiny přesvědčeného peronisty, zemřel, přesněji byl bez soudu popraven v Bolívii za partizánské aktivity dříve, nežli stačil zestárnout. Mladý a dobrodružný život (motocyklové dobrodružství Latinskou Amerikou, vítězná guerillová válka proti Batistově režimu, akce internacionální pomoci černému kontinentu), který položil za své nekompromisní názory, intelektuální založení a široké vzdělání doma vyučovaného astmatika, levicový idealismus (ten mimochodem vpravdě nesmrtelně postihl W. Churchill) a samozřejmě literátské sklony, to vše jej přímo předurčovalo stát se základní ikonou na revoluční ploše 60. a 70. let. Době poradenství Valtra Komárka a mládí Joshky Fischera. Hladce vytěsnil mnohé svaté nového učení, například jiného Ernsta, Ernsta Thälmanna, oběť nacizmu. Původem středostavovský lékař, jenž se rozhádal vlastně se všemi, je podnes diskutován, obdivován i označován za „vrahouna“. Na Kubě zdobí portréty neklidného Castrova přítele kdekterou volnou plochu; mrtví nekoušou. Ba právě naopak. Tvoří součást stárnoucího státního kultu, byl zkrátka zařazen po bok uctívané lodi revoluce Granmy. „Che“ prostě není žádný jihoamerický „hej nebo počkej“, je součástí globální kultu trhu, proti němuž odhodlaně bojoval a který se jej s chutí chopil. Připomínají ho filmy, čapky, trička, prapory, plakáty, tetování, bary, bankovky… Považuji za pravděpodobné, že na tohle všechno by Guevara reagoval jemu nikoliv neznámým vztyčením prostředníku, gestem, které v Čechách ideolog současné pravice vysvětlil větou: „Kalousku, jsi jednička!“ Autor je publicista