Kačer a Donald po polsku
O pokrytecké a agresivní politice při budování tzv. čtvrté polské republiky bratří Kaczynských již bylo mnoho napsáno. Nyní se karta obrátila, a tak další (tentokrát předčasné) volby v porevolučním Polsku tradičně přinášejí nového vítěze, přičemž ten odcházející nemusí vydržet ani do příštího klání. O pokrytecké a agresivní politice při budování tzv. čtvrté polské republiky bratří Kaczynských již bylo mnoho napsáno. Nyní se karta obrátila, a tak další (tentokrát předčasné) volby v porevolučním Polsku tradičně přinášejí nového vítěze, přičemž ten odcházející nemusí vydržet ani do příštího klání. Porážka jednovaječných „kačerů“ – jak jsou vlastním národem ironicky nazýváni – přinesla mnohým zklidnění. Prapor vítězné spokojenosti, ba nadšení z odvanuté „ptačí chřipky“ zavlál zahraničním tiskem i polskými internetovými diskusemi svobodomyslné mládeže. Je konec s permanentními potížisty Evropské unie a šířením mobilizační atmosféry vůči židům, Rusům, homosexuálům či potratům! Liberální Občanská platforma (PO) historika Donalda Tuska triumfovala po bezskrupulózní kampani nad Právem a spravedlností (PiS), levicově populistickým uskupením katolického a antikomunistického zaměření. Škodolibí komentátoři u nás nezapomněli zmínit, že právě odcházející konzervativní formace byla blízkým spojencem euroskeptikům Občanské demokratické strany. Zkusme jít ale věci na dřeň. Kde hledat důvody pro vítězství PiSu ve volbách minulých a nynější slušné výsledky? V minulosti. Moderní Polsko je vnitřně rozháraný celek s dost svéráznými tradicemi. Pro ně je někdy označován za středovýchodní stát. Má svým způsobem podobné rysy s Českou republikou či Slovenskem, rysy společenství, které se jako pes za svou oháňkou vrhá za tím, co někdy nazýváme národní identita. Tím přirozeně nechci tvrdit, že by Rzeczpospolita Polska neslula silným patriotismem, někdy dokonce vlastenectvím za každou cenu. Středověké polské království po staletí figurovalo mezi velmocemi, v personální unii s Velkoknížectvím litevským náleželo mezi územně nejrozsáhlejší. Svádělo těžké střety s islámem a pravoslavím, vytvářelo jim hráz, za což se bolestínsky cítí stále Evropou nedoceněno. Ozvuky sentimentu za kdysi obrovitým státním útvarem rozkládajícím se mezi Baltem a Černým mořem zaslechneme ve varšavské politice posud, kupříkladu při popisu ukrajinského Lvova coby „velkého polského města“. Naši severní sousedé, přesněji určité tamější síly, zároveň cítí neotupenou zášť k silným dějinným protivníkům, Německu a Rusku. Nevraživost mezi Poláky a obyvateli Ruské federace má dokonce podobu propagandistické teze o „dědičném nepříteli“, takže oficiální návštěvy se v uplynulých letech omezovaly víceméně na památník polských důstojníků v Katyni. Na nedávné premiéře stejnojmenného Wajdova filmu se sešla nyní odcházející vláda takřka komplet. A kterak je tomu s tradičním polským katolicismem, který někdy vystrčí antisemitské růžky? Češi jsou občas mentorováni za malou (úředně registrovatelnou) zbožnost, za vzor jim mají být právě severní slovanští sousedé. Jenže příslušnost k „Římu“ pomáhala Polákům v dějinách zachovat si svou, ač svébytnou, hrdost; po tzv. trojím dělení země, za okupace Hitlerem, za komunistické nesvobody. U nás tomu bylo jinak, a bohužel často právě naopak. Autor je publicista
