Aida a sníh

„Pane Maixnere,“ pravila internistka Dr. von Lorbach, hraběcím titulem Elvira Gräfin von Lorbach, „tak už tady mám všechny podklady potřebné k určení vaší diagnózy a z ní plynoucí terapie a doporučuji vám ozdravnou čtyřtýdenní kůru v lázních.“ „Ach, ne,“ Martin se zatvářil kysele. Gräfin se lehce zamračila a dodala: „Já vím, že se vám tam nechce, nic mi neříkejte, vaše laboratorní výsledky jsou sice dobré, ale vaše nervy jsou nadranc! Poradila jsem se s jedním kolegou psychoanalytikem, a ten mi bez váhání potvrdil, že vaše strachové noční návaly jsou typické symptomy nervové přepracovanosti. Jelikož vím, že na léčení nervových chorob se specializují v lázních Blieskastel a shodou okolností se znám s tamním primářem, můžete tam ihned příští týden v úterý nastoupit. V této roční době mají ještě volnou kapacitu, máte štěstí.“ „Ehm, paní doktorko, já jsem nebyl ještě nikdy v lázních, ale zato už dvakrát v nemocnici, a prostě, když to není nezbytně nutné, tak se mi tam moc nechce.“ „Maixner, člověče, to je sanatorium a žádná nemocnice, vždyť já to tam znám, to je něco jako luxusní hotel, máte svůj pokoj s koupelnou, WC, balkonem, telefonem a televizí. Máte tam tři bazény, každý s jinak teplou vodou. Jste jako na dovolené, procedury jsou příjemné, odpočinete si, jste v úplně jiném prostředí a problémy i veškeré starosti pustíte z hlavy. Když se však budete i nadále nervovat a stresovat, skončíte na psychiatrii, věřte mi!“ „Děkuji, paní doktorko, přesvědčila jste mne,“ Martin pokýval hlavou a rezignovaně od ní převzal doporučující atest. Potom se s ní rozloučil slovy: „Takže se budu těšit za čtyři neděle na shledanou, paní doktorko.“ „Za pět neděl! Po ukončení pobytu máte ještě jeden týden doma na rekonvalescenci!“ Martin zamířil k parkovišti a v duchu si představoval, jak se asi zatváří jeho šéf, až mu řekne, že ho nyní bude muset pět neděl postrádat. Bude prskat, ale co se dá dělat. Vtom si všiml, že k němu běží jakási dáma v bílém kožíšku s klíčkem od auta v natažené ruce: „Pane, promiňte, buďte tak moc laskav, pomozte mi vycouvat s mým autem, já nejsem schopna projet kolem toho červeného renaulta, já bych ho určitě odřela, už to tu zkouším asi čtvrt hodiny.“ Martinovi neušlo, že ta žena je neobyčejně atraktivní, a ve své zoufalé snaze dostat se z obklíčení aut je roztomile půvabná. Byl proto bez váhání ihned rozhodnut jí nějak pomoci, ale viděl, že ten maličký renaultík stojí tak nešťastně, že tam skutečně není místo na projetí. „Madam, problém není v tom, že byste byla nešikovná řidička, ale ten renault stojí opravdu tak, že se projet nedá i kdybyste byla Michael Schumacher. Myslím si, že si majitel jen někam odskočil a brzy se vrátí. Podívejte, postavil se tak napříč, že ani ta mazda vedle vás by nemohla vyjet. Počkejte si ještě pár minutek, určitě se brzy objeví.“ „Ale já strašně spěchám, letím do Paříže, na letišti musím být do půl čtvrté, a teď už jsou skoro tři! Jsem bezradná, co mám dělat,“ dáma se jen stěží ovládala, „promiňte, já vím, že vás to nezajímá, nevím proč vám to říkám...“ „Moment madam, mám nápad,“ Martin si v duchu pomyslel, že teď se buď zesměšní, nebo naopak zaboduje jako Schwarzenegger: „Pokusím se s tím renaultem pohnout.“ Načež uchopil zadní nárazník, auto rozhoupal, jak to někdy někde viděl, a trhnul jím prudce doprava a ono se to malé autíčko skutečně, k jeho radosti, pohnulo o pár centimetrů. Totéž nadšeně opakoval ještě třikrát a bylo to! Dáma v nehraném obdivu mu vřele děkovala: „To jste moc hodný, teď už to vycouvám i sama. Děkuji vám srdečně, zachránil jste mne!“ „To nic, to by udělal každý,“ Martin mávl nedbale rukou. „Škoda, že nemám čas, to letadlo nepočká,“ posadila se za volant, „ráda bych vás pozvala někam na sklenku vína, ale bohužel...“ „Co není, může být, někdy příště až se vrátíte z Paříže, jenže to bych pozval já vás, budete tam dlouho?“ kul železo Martin. „Ne, hned po divadle se ještě v noci vracím domů.“ „Smím vám tedy někdy zavolat?“ Martin ji podal svoji vizitku. „Nic proti tomu, tady máte mojí kartičku,“ řekla a podala mu ji okénkem ven. Martin si vzpomněl: „Od příštího týdne budu v lázních, takže pokud bychom se už neviděli, pošlu vám odtud pozdrav, chcete–li.“ „Fajn, budu se těšit. Na shledanou, můj vysvoboditeli!“ „Na shledanou, krásná lady, jeďte opatrně, začíná padat sníh!“ Potom ještě zamával odjíždějící dámě v červeném ‚fauvéčku‘, načež si přečetl její vizitku: Paola Peters, adresa a telefon do Düsseldorfu, jinak nic víc. Udělala na něj ohromný dojem. Připadalo mu, že dokonce měla zájem se s ním blíže seznámit, odhadoval, že jí bude něco přes 30 let, patrně vdova, měla dva stejné snubní prsteny. Přistihl se, že ho to baví stále o ní přemýšlet, čím asi je, co ji vede k tomu si snobsky zaletět do pařížské opery a hned zase zpět? Asi je dost bohatá, ale autíčko má malé, to je v rozporu. Ještě doma mu dáma v bílém kožíšku nepřestala vrtat v hlavě. Dle jména Paola vypadá na Italku, její havraní vlasy i řasy by to potvrzovaly, ale její pleť je příliš světlá a modré oči i perfektní němčina bez akcentu, tomu odporují. Na druhý den se pokoušel volat na její telefonní číslo, ale marně. Ozývalo se jen strohé: „Volané číslo neexistuje!“ Rozhodl se tedy, že jí raději napíše pozdrav až z lázní. V lázních Blieskastel se mu od prvního okamžiku líbilo. Musel si přiznat, že Gräfin nepřeháněla a že udělal dobře, když poslechl její rady. Doktoři i veškerý personál byli velice příjemní, ubytování luxusní a strava výborná. Měl krásný pokoj v sedmém poschodí s balkonem, výhled na zasněženou krajinu, lemovanou lesy. Za tmy bylo v dálce vidět mihotavá světélka pouliční vánoční výzdoby Blieskastelu, takže si připadal jako v pohádce. Bylo pro něj překvapivé novum, že zde v lázních vládne úplně jiná morálka nežli v civilu. Až na výjimky se tady z pacientů stávají spřízněné páry, něco jako druh–družka, takzvané „Kurschatten“, čili „lázeňské stíny“. Hlavně ženy braly tyto přechodné svazky vážně a hlídaly své „stíny“ jako žárlivé manželky. Dokonce i doktoři doporučovali nově příchozím: „Najděte si nějaký Kurschatten, je vědecky prokázáno, že mírnou koketérií mezi mužem a ženou se podstatně zvyšuje efekt lázeňské léčby. Proto jsou zde vždy v sobotu pořádány čaje o páté s hudbou a tancem.“ Hned první den dostal Martin naordinováno 20 hodin spánku a teprv druhý den přišly procedury. Večer ve společenském sklípku seděl jen chviličku sám a už si ho vyhlídla jedna nová blondýnka, která také právě nastupovala léčbu. „Promiňte, sedíte zde tak sám, nemáte dosud žádný Kurschatten? Smím si k vám přisednout? Je mi tu smutno.“ „Samozřejmě, že smíte,“ rozesmál se Martin, „ale já jsem prvně v lázních a netušil jsem, že zde vládne dámská volenka.“ „Já jsem zde už potřetí, a tak mi to nepřijde nijak divné, můžeme se titulovat křestními jmény, já jsem Evelyn.“ „Já jsem Martin, není to netaktní, když se zeptám, co si tu léčíte, vypadáte totiž absolutně zdravě, Evelyn.“ „Nemoci jsou zde hlavním tématem všech rozhovorů, já například trpím šílenou nespavostí, od rozvodu jsem nervově na dně. A co je vám, Martine?“ „Mám něco podobného, usnu sice rychle, ale probudím se už za dvě hodiny zcela vyspalý, třesu se strachy a nevím proč.“ Evelyn vzala jeho ruku do své: „Nemáte prsten, jste také singl?“ Martin, nechtěje se vydávat na pospas vdavek chtivým ženám, řekl jako vždy pohotově: „Jsem ženat, ale prsteny zásadně nenosím, neuznávám u mužů ani prsteny ani náušnice, ani jakékoliv tetování.“ „Jste šťastně ženat?,“ zabrousila do jeho soukromé sféry. „To víte, Evelyn, všude je něco, ale já si nemohu stěžovat,“ řekl to tak, aby neřekl nic. „Zato moje manželství bylo peklo! Willi byl alkoholik, jednou mne málem uškrtil a navíc měl fůru milenek, prostě muž–ideál!“ Asi po hodince příjemného tlachání o všem možném, se Martin omluvil a šel do svého pokoje. Chtěl ještě před spaním napsat dopis té, která se mu neustále vracela na mysl: Paole. Milá paní Paolo, uplynulo sedm dní, sedm hodin, sedm minut a sedm vteřin od našeho kouzelného setkání u Vašeho zabarikádovaného fauvéčka, kdy mně jen šťastná náhoda pomohla k tomu, abych se před Vámi blýsknul coby Herkules. Přiznám se že ve mně byla malá dušička, než se to auto pohnulo. Nikdy před tím jsem to nezkoušel a neumím si představit, co bych si vymyslel, kdyby tam místo toho renaulta stál třeba mercedes. I když, rozumově vzato, to určitě nemělo žádný vliv na Vaše mínění o mně, stále vidím ten obdiv ve Vašich očích, který lahodí mé nehorázné ješitnosti. Konečně jsem si jednou připadal jako opravdový chlap. Teď tuším Vaši otázku, jak se mi žije zde v lázních? Prodělávám zde, mimo jiné, též spánkovou léčbu, při které se mi zdají krásné sny o Vás. Jsem rád, že jste drobné štíhlé postavy, neboť v těchto snech vystupuji opět jako hrdina–silák a nosím Vás přes spáleniště a rozbouřené řeky na rukách jako pírko – to jsem snad přehnal – asi jsem to někde slyšel nebo vyčetl. Ale abych Vám trochu popsal okolí. Celé sanatorium je posazeno na pokraj lesa. Do malebně osvětleného Blieskastelu je to necelý kilometr. Stromy jsou obalené sněhem jako na vánočních pohlednicích, hotový kýč, a já si vybavuji tu poesii, procházet se zde s milou bytostí, ruku v ruce, viz píseň: „Walking into winter wonderland.“ Tím jsem navodil náladu na mou sugestivní otázku: „Bylo by to tak úplně scestné požádat Vás, abyste mne tu jednou, třeba o víkendu, poctila svojí návštěvou? Neříkejte ne, rozjímejte... prosím.“ S mnoha pozdravy Váš momentálně uvězněný „vysvoboditel“ Martin. V sobotu při prvním tanečním čaji o páté pronesla Evelyn nečekaně větu jako hrom z čistého nebe: „Martine, já vám to musím říci, já sice nevím jak to říct, ale já jsem se do vás notoricky zamilovala, strašně a bezhlavě!“ Pohotový Martin to ihned přehrál do autu: „Z toho si nic nedělejte, já do vás taky – a ještě bezhlavějc...“ „Ne, prosím vás, to není vtip, to je pravda, nesmějte se mi vím, že to zní hloupě.“ „Evelyn, to přeci není možné, vždyť se známe pět dní a z toho dva jsme prospali, tedy každý zvlášť. Celkem jsme se viděli v součtu sotva čtyři hodiny, za tu dobu jsme se nemohli vůbec poznat, natož se zamilovat.“ „Martine, vy to berete čistě technicky, ale já jsem se do vás zamilovala hned ten první večer ve sklípku a teď si s tím nevím rady. Vy nevěříte v lásku na první pohled?“ Martin si vzpomněl na Paolu a pravil váhavě: „Máte asi pravdu, ve výjimečných případech je to možná možné...“ Po večeři se jako vždy sešli opět ve sklípku na sklenici piva, což byl jediný alkohol, který se zde mohl prodávat a Evelyn se stále vracela k tématu, které ji nejvíce zajímalo – jeho manželství. „Martine, jak dlouho jste už ženat? Povězte mi něco z vašeho soukromí.“ „Hm, ženat jsem sedm let,“ řekl ledabyle číslovku, která ho napadla. „A máte v manželství nějaké problémy, jak jste posledně naznačil? Četla jsem, že v sedmém roce vždycky přicházejí krize,“ Evelyn si navlhčila rty jazykem, „měla bych někdy v budoucnu u vás šanci?“ „Víte, Evelyn, neměla byste se takhle podbízet, vždyť jste krásná žena, máte plné rty, atraktivní figuru, hnědé oči kontrastující s vaší zlatou hřívou vlasů. Vy opravdu nemáte zapotřebí stát o moji přízeň. Kdybych byl volný, určitě bych se sám o vás ucházel, ale takhle to prostě nejde, chápejte mne.“ Když pak cestou do svých pokojů vstoupili do výtahu, Evelyn pokračovala: „Děkuji, Martine, to mně stačí, jste charakter, jsem ráda, že tu mohu být s vámi ještě aspoň 22 dní,“ stoupla si na špičky, políbila ho lehce na rty a dodala, „nebojte se, budu rozumná, dobrou noc!“ Martinovi se Evelyn opravdu líbila, ale jenom jako půvabná žena, se kterou by si docela rád zaflirtoval, ale nechtěl nic vážného. Po dnešku však cítil, že by to asi vážné bylo, a proto se rozhodl udržovat určitý bezpečnostní odstup. Příští týden mu přišel dopis od Paoly. Neotevřel ho hned, nechal si jej na polední klidovou přestávku mezi procedurami, aby se o něco déle mohl těšit. Po obědě řekl Evelyn, že si půjde lehnout, aby si zdříml, protože se necítí dobře. Dali si tedy sraz až ve dvě u bazénu. Nervózní rukou otevřel nedočkavě obálku nadepsanou žensky oblým písmem: Milý a vzácný vězni Monte Christo, Váš dopis mne opravdu potěšil a na důkaz toho, že to není jenom společenská fráze, odpovídám na Vaši pozvánku třemi písmeny: ANO! Hodilo by se mi to příští víkend, to jest 16. – 17. ledna. Zavolejte mi, zdali souhlasíte a můžete–li pro mne zajistit hotel na jednu noc. Ráda se procházím zasněženým lesem, to jste se přesně trefil do černého! Je to úžasné, že mne ve snu nosíte na rukou, ale buďte rád, že to je jenom sen, mých 52 kilo živé váhy by se přece jen dosti proneslo – aniž bych chtěla podceňovat Vaše svaly. Zdravím Vás a za Váš milý dopis líbám na čelo, Paola P. PS: Zde moje nové telefonní číslo, to na vizitce už neplatí! „Proto jsem se nemohl dovolat,“ zabručel si pro sebe Martin, načež si ulehčené oddychl, „kocajdank, Paola přijede!“ Okamžitě začal horečně shánět nocleh. Byla středa, takže do soboty už nezbývalo mnoho času. U aparátu na pokoji našel několik prospektů penzionů v Blieskastelu a okolí. K jeho nemalé zlosti však už byly všechny pokoje právě na tento víkend rezervovány. Co teď? Vtom se ozvalo zaklepání na dveře. „Prosím, dále!“ Vešla Evelyn s tázavým obličejem: „Čekala jsem u bazénu a vy nikde, děje se něco, Martine, není vám dobře?“ „Jé, promiňte, to už jsou dvě? Zapomněl jsem, mám totiž problém, sháním hotelový pokoj pro manželku na sobotu a ono už je všechno beznadějně zadáno.“ „Martine, nechte to na mně, já už se tu vyznám, pojďte si raději zaplavat. Převlečte se do plavek a než dojdete dolů k bazénu, bude vše zařízeno, vsaďte se!“ Načež odběhla a Martin si nedovedl vysvětlit jak, a především proč to chce Evelyn takhle přeochotně zajišťovat? Sotva skočil do vody spatřil přicházející Evelyn mávající jakýmsi papírkem. Odhodila župan a vrhla se po šipce do bazénu. Vynořila se až u něj a pověsila se mu na krk se slovy: „Už je to v suchu!“ Martin ji vzal do náručí a poznamenal: „Já myslím, že je to spíš v mokru. Ale teď mi povězte jak jste to tak rychle zvládla?“ Evelyn využila situace a ještě více se k němu přivinula: „Tak jak to zde dělají všechny manželské páry: za příplatek 10 marek vám přemění vaše lůžko na dvojlůžko i s povlečením, a nemusíte platit drahý hotel. Potom si jen zajděte do kanceláře s tím papírkem, co jsem přinesla, a protože jsem nevěděla jméno vaší ženy, je třeba ho tam jenom doplnit – toť vše!“ Martin se musel tvářit příjemně vděčně i když by ji nejraději zakousl. Věděl, že nemůže pozvat Paolu k sobě na pokoj a drze ji vydávat za svoji manželku. Jeho vlastní „chytrá“ lež ho zahnala do úzkých: „Evelyn, řekněte mi, proč to děláte, jaký můžete mít zájem shánět nocleh pro Paolu –éé– tedy pro mou manželku, kterou navíc vůbec neznáte?“ „Právě proto, milý Martine, chci ji poznat, chci vidět, jak vypadá šťastná žena, která vás má...“ řekla až operetně zasněně. Po koupání s ním zašla jako s nedochůdčetem do kanceláře, aby doplnil jméno své ženy. Martin jí nechtěl bůhví jak složitě vysvětlovat proč nemá zájem, aby Paola spala u něj na pokoji, a tak to nechal být a pomyslel si: Čert vem těch pitomejch deset marek, zaplatím to a pak si už něco vymyslím, proč manželka nesnáší sanatoria a radši spí v penzionech. „Není vaše manželka známou političkou nebo umělkyní?“ otázala se ho nečekaně Evelyn. „Ne, jak to?“ podivil se Martin. „Že má jiné příjmení než vy: Paola Peters, to je mi nějak povědomé.“ „No, prostě ponechali jsme si každý své jméno, co je na tom,“ řekl trochu podrážděně, její zvídavost už mu šla na nervy. „Promiňte, omlouvám se, vím, že mi do toho nic není,“ řekla upjatě. Večer pak ve svém pokoji Martin obvolal znovu všechny penziony v okolí a všude mu bylo řečeno, aby se znovu zeptal až v pátek večer, pro případ, že by někdo odřekl rezervovaný pokoj. To by byla jedna možnost jak vyváznout z prekérní situace. Kdyby to nevyšlo, bude se muset zaměřit na hotely v Saarbrückenu, což je odtud sice asi dvacet kilometrů, ale tam se určitě i na poslední chvíli něco najde. V pátek večer, když se dozvěděl, že se v nedalekém penzionu »Eva« uvolnil jednolůžkový pokoj, telefonoval nadšeně Paole, že je všechno zařízeno a kdy hodlá startovat, aby na ni někde počkal. Její hlas mu připadal jako hudba z ráje: „Milý Martine, pojedu raději vlakem, neustále sněží a já nemám zimní pneumatiky. Byla bych v 16:15 na nádraží v Saarbrückenu, můžete mě tam vyzvednout? Vůbec to tam neznám, nikdy jsem tam nebyla, takže se spoléhám čistě na vás.“ „To mi lichotí, Paolo, už aby byl zítřek večer. Budu stát na peronu s tamním přednostou stanice a oba budeme salutovat!“ „Budu se těšit. Mne ještě nikdo nikdy nenosil v náruči přes závěje. Mějte se, Martine!“ V sobotu dopoledne měl Martin jen jednu procedura, odpoledne a v neděli bylo volno. Jak se informoval, večer se dům zamyká v deset hodin, jedině v sobotu až v jedenáct. Bude tedy mít dosti času zajít si s Paolou na dobrou večeři někam do útulné vinárničky. Odpoledne začal opět padat sníh. Do Saarbrückenu musel jet Martin velmi opatrně a přesto tam dorazil téměř o hodinu dříve a nechtěje nic ponechat náhodě, šel se podívat do města, ve kterém nikdy před tím nebyl, aby si mohl vyhlédnout nějaký příjemný lokál. Našel jich hned několik, kde by mohli strávit romantický večer v intimním prostředí. Cítil, jak moc mu na tom záleží. Deset minut před příjezdem vlaku stál již nedočkavě na nástupišti, když zaslechl místní rozhlas oznamující zpoždění asi čtyřicet minut z důvodu sněhové kalamity v oblasti pohoří Eifel. O několik minut později přišlo hlášení o srážce dvou vlaků, která si dle posledních informací zatím nevyžádala žádných obětí na životě. Chodil nervózně po peronu sem a tam, aby se trochu uklidnil. Zuřil a proklínal zimu. Náhle vítr zesílil a přihnala se sněhová vánice. Aby nezmrzl na kost, byl nucen se přemístit do nádražní restaurace. Ta je tam naštěstí umístěna velmi prakticky v prvním patře tak, že její skleněnou stěnou je možno sledovat cestující vycházející z nástupišť. Sedl si ke stolku u topení, odkud měl nejlepší výhled, a objednal si horký čaj s citronem. Nemohl se stále ubránit představě, že by Paola mohla být v některém z těch vykolejených vlaků a že je třeba těžce zraněná! Čas se vlekl a Martin si mohl vykoukat oči. Z nástupišť neustále proudily davy cestujících a on si jen přál: „Kéž by měla na sobě ten bílý kožíšek, jako tenkrát, abych ji určitě nepřehlédl.“ Pak zmalomyslněl: „Jak vlastně vypadá? Vím jen, že je krásná. Možná, že jsem ji už přehlédl!“ Když se potom neobjevila ani v pět hodin, kdy konečně dorazil ten její zpožděný vlak, začal panikařit. Hlavou mu táhly samé ponuré myšlenky, ale i kdyby se jí nic nestalo, tak co bude dělat? Vždyť Paola to tady nezná, neví kde je jeho léčebna ani kde je její hotel, nemůže mu nikam zavolat, jenom na jeho pokoj a tam nikdo není. Uvědomil si, že tady na ni musí čekat třeba do rána. Neexistuje jiné řešení, chce–li se zachovat jako gentleman. Je prostě v neřešitelné pasti! Jenže, co když jí do toho něco přišlo a vůbec neodjela. V takovém případě by mu zajisté nechala zprávu na centrále lázní. Musí se tam tedy zeptat. Když ale odejde k telefonu do haly, může mu mezitím Paola proklouznout, a pak se už nikdy nesetkají. Ona si bude určitě myslet, že mu nestála za to, aby na ni o chvíli déle počkal a vrátí se, zcela logicky, prvním vlakem domů. Tím skončí celá romantika jejich seznámení... Martin byl zoufale nerozhodný. Má cenu dále čekat? Dostavily se těžké pochybnosti. Proč by se ta krásná lady štvala v takovém nečase za nějakým neznámým “hrdinou” do horoucích pekel? Začal uvažovat střízlivě: „Ty ses asi zbláznil do ženy, kterou vůbec neznáš. Viděl jsi ji všeho všudy pět minut! Evelyně se divíš, že mluví po pěti dnech o lásce na první pohled, ale sám jsi ve dvaačtyřiceti zamilovaný jako puberťák. Přitom se třeba vůbec nic nestalo. Paola prostě viděla, že se blíží sněhová bouře, a tak zůstala doma. Čekej už jen maximálně do šesti hodin a vrať se do Blieskastelu! – Nojo, ale co když přece jen...?“ V 18 hodin 10 minut se objevil bílý kožíšek na scéně a on vykřikl: „Pane vrchní, ještě dva čaje a koblihy, hned se vrátím!“ a řítil se dolů naproti Paole. Najednou tu stáli proti sobě, a rázem byl celý svět zase v pořádku. Paola pustila tašku na zem, a pak se objali jako dva staří známí: „Ach, Martine, já jsem se tak bála, že tu už nebudete,“ zajíkla se, „vždyť mám dvouhodinové zpoždění, nezlobte se, to ten sníh!“ „Milá Paolo, já jsem šťasten, že jste tu, živá a zdravá a v bílém kožíšku!“ „Vzala jsem si ho úmyslně, abyste mne poznal.“ Oba se rozesmáli. „Jste báječná, bylo to pro mne děsně důležité, ale stejně jsem si přivodil oslabení zraku o dvanáct dioptrií. Teď ale pojďte, to si všechno povíme nahoře v mé vyhlídkové kukani, už jsem tam objednal něco pro zahřátí.“ Když jí pomáhal z kožíšku, zatajil se mu dech: „Paolo, nemějte mi to za zlé, ale já jsem momentálně v šoku z vašeho vzhledu. Dovolte mi, abych vás chviličku obdivoval. Mám snad jenom jedno vysvětlení: vy jste určitě manekýnka.“ „Ne, samá voda, ale podívejte se jak mám zmrzlé ruce, o nohou ani nemluvě,“ a přiložila mu své dlaně na jeho tváře, aby změnila téma hovoru. Martin se podíval dolů pod stůl na její malé kotníčkové botičky. „Dostalo se mi tam trochu sněhu, takže to záblo,“ vysvětlila Paola. „Zujte si tu dětskou obuv, dáme ji vysušit tady na radiátor a vaše nohy mi dejte pod stolem na klín, já vám je ohřeju, jinak určitě nastydnete.“ „To nejde, co tomu řeknou lidi?“ Rozhlédla se nejistě po sále. „Nic, nanejvýš mi budou závidět!“ Oba vyprskli smíchy a ona ho ráda poslechla. Usadili se pohodlně tak, aby nebylo nic vidět a on jí střídavě stačil hřát i její ruce. „Ach, Martine, teď je mi blaze,“ řekla tiše a usrkla si čaje. Oba přestali vnímat své okolí, bylo toho moc, co si museli vyprávět: její odyseu s trojím přesedáním a objížďkou přes Francii a jeho stresové čekání v nejistotě. „Ještě, že je tady tahle vyhlídková restaurace, na peronu byla zima, jak se říká ,jako na dráze´. Je mi líto všech ajznboňáků.“ Načež jí Martin navrhl odejít na večeři do vinárny, ale protože venku dosud skučela vichřice, přemluvila ho Paola, aby zůstali zde, kde jsou a najedli se pěkně v teple: “Já vidím, že dokážete vykouzlit romantické prostředí i v nádražní restauraci.“ „Děkuji, za ten nevšední kompliment a podřizuji se, ale opakuji znovu svou otázku, jenom jinak formulovanou: Jak je to možné, že si klidně lítáte přes půl Evropy jen tak do divadla?“ „Jednoduše, Martine, proto, že to je moje povolání, jsem operní pěvkyně a v té Paříži jsem zpívala Aidu.“ „Ach ne,“ vzdychl Martin, „a to se dozvídám teprve teď, takže vy jste přece umělkyně! Evelyn to uhodla, a já dostávám šílenou trému.“ „Promiňte, Martine, ale teď vám vůbec nerozumím. Jaká Evelyn, nač máte trému a proč vám vadí, že jsem pěvkyně?“ „Paolo, vy mne asi zabijete... Já jsem si tady v lázních vymyslel takovou hru na ženatého, abych byl už apriorně nezajímavým pro některé zdejší dámy. Vydávám vás za svoji ženu, a ani nevím zdali nejste vdaná, a teď vidím, že jste navíc slavná a zřejmě známá v uměleckém světě, a já, barbar, tu nádhernou Aidu tady vlastně kompromituji.“ „Ne, to nesmíte říkat, to si nesmíte ani myslet, Martine. A proto vám navrhuji okamžité tykání, já nejsem primadona,“ zavrtěla hlavou, „Martine, ty!“ „Paolo, ty jsi báječná!“ Vzhledem k tomu, že Martin jako řidič nemohl pít alkohol, následoval jen čajový přípitek s naznačeným vzdušným polibkem přes stůl a Paola se opět ujala slova: „Martine, chápej, vdaná nejsem, to bych přece za tebou nepřijela, a že mne vydáváš za manželku, to mně dokonce dělá dobře, ale kdo je to ta Evelyn, nemusím na ni žárlit?“ „Ne, ne, to je jedna pacientka, která je na tebe moc zvědavá, ale jenže, víš – ono to není ještě všechno…“ Martin se odmlčel. Paola zvedla obočí a našpulila rty: „Copak máš na srdci? Vše je už předem odpuštěno!“ „Ona, totiž ta Evelyn, rozuměj, v dobrém úmyslu a bez mého vědomí, objednala pro tebe jakožto moji manželku, takzvanou přistýlku na můj pokoj...“ „Takže to je ten zamluvený penzion?“ Paola znejistěla. „Ne, pochopitelně jsem zamluvil pokoj v opravdickém penzionu »Eva«, věděl jsem, že je to nesmysl, abych ženě, takové lady tvého formátu navrhl spát u mne v pokoji – a to jsem prosím ještě netušil, že jsi slavná operní zpěvačka na evropské úrovni.“ Paola se pobaveně rozesmála: „Vidím, že jsi můj gentleman!“ „Ovšem, milá Paolo-Aido, musíme si pospíšit, a hned po večeři vyrazit, ten tvůj pokoj ti rezervují nejdéle do půl osmé.“ Cesta do Blieskastelu vypadala nejprve poměrně schůdně. Vítr se utišil, a teprve asi v polovině cesty začalo znovu hustě chumelit. Martin musel zpomalit, aby se nedostal do smyku. Paola ho něžně pohladila po tváři: „Martine, víš, že se mi to líbí, jsem happy, chumelí se, a my tady sedíme spolu v autíčku, v takové romantické gondole pohody a tepla.“ „To ano, a jestliže ta gondola zůstane viset v závěji, dojde i na to mé nošení tě na rukou,“ smál se Martin. „Zdálo se ti fakt o mně, Martine, nebo to byla jenom metafora?“ „Ano, zdálo se mi toho ještě mnohem víc, ale o tom radši pomlčím.“ V dálce se objevila mihotavá světla Blieskastelu a brzy nato zastavili před penzionem Eva. Když vstoupili dovnitř, Paola se nadchla: „Tady je to krásné, sedneme si ke krbu a já tě pozvu na lahvičku červeného Chateauneuf-du-Pape, jak jsem ti kdysi dávno slíbila.“ „To ,dávno´ je teprve neuvěřitelných osmnáct dní,“ řekl Martin a zakroutil hlavou, „teď se ale nejdříve zeptám v recepci, jak je to s tím tvým noclehem, zdali ti ten tvůj pokoj drží volný, je už totiž skoro osm hodin.“ Napadlo ho, jak to zaonačit, aby Paola byla nucena spát u něj. Dědovi v recepci podstrčil dvacet marek se slovy: „Stornujte pokoj pro mou známou, to je ta krásná černá tam u krbu, prostě, u vás už je všechno obsazeno, rozumíte mi?“ a mrknul významně okem. „Chápu, a v ostatních penzionech taky, že jo,“ zašklebil se děda. Martin se vrátil ke stolu s předstíraným zklamáním v hlase: „Paolo, mám špatnou zprávu, ten tvůj pokoj už je obsazen, drželi ho jen přesně do půl osmé.“ „Nevadí, Martine, jdu obtelefonovat ještě ty ostatní penziony, víš, jako žena mám určitě větší šanci.“ Odběhla do recepce, ale za chvilku byla zpátky. „Ten recepční mne ujistil, že zde v Blieskastelu a okolí je vždycky v sobotu večer, díky návštěvám u pacientů, všechno plné až po střechu. Prý to nemá cenu v tuto večerní dobu něco hledat.“ „Mohl bych tě tedy, pokud by sis to přála, odvézt zpět do hotelu v Saarbrückenu,“ nabídl nejistě Martin. Paola mu položila prst na rty: „Ne, ne, Martine, to nejde, podívej to víno máme už na stole a kdybychom teď jeli, tak by ses nemohl se mnou ani napít na to naše šťastné shledání, ne, to opravdu nejde!“ „Ano, Aido, taky se mi moc nechce, když je tolik sněhu...“ „Pojď, Martine, dřív než se napijeme, vykoukneme před dveře, jak to tam vypadá a pak se uvidí.“ Zvedli se a vyšli na terasu. Paola se k němu zimomřivě přitiskla. Zde ve tmě bylo pro ni snazší říci mu to, co chtěla: „Víš, že mne ta představa, že jsme manželé, docela fascinuje? Je to ode mne, myslíš, nemravné chtít pokračovat v té tvé hře manželské?“ „Určitě ne,“ řekl horlivě Martin, „hra přece musí pokračovat, v životě jako na jevišti a moje libreto má úžasný happyend!“ „Ano, a k happyendu patří neodmyslitelně...“ Paola nestačila dopovědět co. Chápavý Martin ji předběhl a políbil, byl mužem činu. Paola si stáhla jeden ze snubních prstenů: „Ta Evelyn by si toho určitě všimla, že jsem vdova. Jak je to odtud daleko do toho tvého vězení v Sing–Singu?“ zašeptala spiklenecky. „Kousek, možná, že bych tě tam i na rukou donesl, Aido.“ „Nemusíš, můj hrdino, Martine,“ řekla přehnaně pateticky, „budu tě následovat oddaně cestou-necestou, i když vím od majitelky tohoto penzionu paní Evy, že jsi toho dědu v recepci tajně podmazal, ty – ty jeden ...“ A sněhová opona tiše padala. http://mirtoms.blogspot.com/