Tabu!

Mojmír Vaněček byl, jak se říká, dobrák od kosti. Otec mu zemřel, když mu bylo devět let a jeho přísná matka z něj vychovala takřka apoštola morálky a dobra, ovšem na úkor samostatnosti a praktického přístupu k životu. Podléhal matce natolik, že se nechal od ní v devětadvaceti letech dostrkat do manželství se ženou, kterou mu ona sama našla. Matka se chtěla brzy dočkat vnoučat, ale její volba sestřičky z Bulovky nebyla zrovna nejšťastnější, Mojmír se již za rok po svatbě musel rozvést. Jeho žena Božena byla v jiném stavu s jiným. Rezignující Mojmír docházel občas do rodiny svého bratrance JUDr. Jaroslava Hermacha, aby tak trochu odreagovával své splíny. Jarda byl pravým opakem Mojmíra, byl šťastně ženat, měl dvě děti a jeho žena Klárka dovedla výborně vařit. On byl velmi mazaný právník a v penězích se jenom topil. Jediný handicap, který měl stále před očima, byl jejich poměrně malý dvoupokojový byt. Už několik let se marně snažil tuto nereprezentativní skutečnost nějak změnit, ale najít větší státní byt „za pár šupů“ bylo i pro něj stále nedosažitelné. Konečně se naskytla úžasná příležitost. Jejich rozvedená sousedka paní Lašková se na něj obrátila o radu, co by se dalo dělat s jejím krásným třípokojovým bytem. Měla totiž možnost bydlet u své nemocné matky v Dejvicích, a ráda by svůj byt někomu přenechala za odstupné. „To je pro mne triviální záležitost, paní Lašková, Kolik chcete za ten byt?“ „Tolik, abych si mohla koupit auto.“ „Podívejte, já sám bych měl zájem o váš byt a nabízím vám tři sta tisíc za dekret!,“ řekl Hermach bombasticky. Když se potom radil se svou ženou, jak ideální byt získat, vysvětlil jí, jak by se to dalo sfouknout: „Hele, Kláro, představ si, ta paní se jen tak na oko vdá, a docela regulérně si s námi vymění byt – větší za menší.?“ „Ale kdo bude ochoten se jen tak pro nic a za nic oženit?“ „Jak to pro nic? Až se ona odstěhuje k matce, jak říká, zůstane mu tenhle náš byt!“ rozohnil se Jarda. „Jenže najdi takového trochu přibrzděného jelimánka, který tohle riziko podnikne...“ „Nojo, ačkoliv Kláro, už to mám!“ Pohlédli na sebe s chápavým výrazem v očích a vtom vykřikli současně: „Mojmír!“ Za několik dní, kdy plán o fiktivní svatbě prokonzultovali s paní Laškovou, pozvali Mojmíra na kus řeči. „Mojdo, ty chlape klikařská, víš, že bys moh’ dostat náš byt sám pro sebe, a nestálo by tě to ani halíř!“ uvítal ho Jarda. „Představ si, naše sousedka Lašková, by nám přenechala její velký byt, my bychom jí zaplatili tři sta tisíc, a ty bys bydlel v našem bytě. Co ty na to?“ „To nemohu od vás přijmout, nemám peníze a váš byt mně stejně byťák v životě nikdy nepřiklepne, když jsem sám.“ „To je jasný, že by to normálně nešlo, ale stačí jeden úplně legální fígl. Ale ty se oženíš, chápej, jenom tak pro forma s paní Laškovou a potom si vyměníme byty.“ „Ne,“ protestoval Mojmír, „vždyť tu babu ani neznám, ne!“ „Člověče, uvažuj trochu: ty potřebuješ byt, ona potřebuje prachy a my potřebujem větší byt – tři mouchy jednou ranou! Kromě toho, ona se odstěhuje ihned po svatbě k matce, no a po nějakém čase se zase v klidu rozvedete.“ Mít byt sám pro sebe, kde by ho jeho autoritativní matka nemohla kontrolovat, taková představa mu učarovala. Přesto však zůstal opatrně skeptický. „Víš, Jardo, raději ne. Já už se znám, jsem smolař, nakonec mi zůstane, nějaká stará Blažková na krku.“ „Mojmírku,“ řekl Jarda takřka něžně, „vždyť víš, že jsem právník a vše zajistím tak, aby se to absolutně zvrtnout nemohlo. Podívej se, zde mám už pro vás sepsanou manželskou smlouvu, kde je všechno uvedeno, majetkové a finanční vztahy, i podmínky eventuálního rozvodu bez výroku o vině, nepřekonatelný odpor, atd., atd.“ „A ta bába by souhlasila, vždyť mne vůbec nezná!“ Klárka se vmísila do jejich rozhovoru: „Mojmíre, běží jen o dočasné fingované manželství bez jakýchkoliv intimních styků. A navíc, ta paní není žádná bába, ale velice atraktivní mladá dáma. Ostatně paní Lašková právě přichází, “ oznámila suše Klára, když se ozval zvonek u dveří. Při představování musel Mojmír v duchu přiznat, že sousedka je skutečně velmi atraktivní. „Myslím si, že bude nutno, pokud by mělo dojít k dohodě, Měli bychom se titulovat křestními jmény,“ řekl Mojmír upjatě zatímco hostitelé nosili na stůl kávu, dorty a různé likéry. A dodal: „Tedy jenom kvůli ostatním lidem.“ „Ano, já jsem Irma, ale zdůrazňuji, že příjmení zůstávají beze změny a žádné důvěrnosti se nepovolují, kromě jednoho polibku při oddávání, a výjimečného tykání před našimi známými, jinak je všechno „tabu“, jste s tím takto srozuměn?“ „Mohu vás zcela ujistit, že v tomto směru můžete být naprosto bez obav,“ pravil dotčeně Mojmír. A od tohoto významného dne, se začalo pracovat na realizaci jejich plánu svatba – stěhování – rozvod. Aby nedošlo ke zbytečným komplikacím s příbuznými, bylo na celou akci „svatba“ dohodnuto informační embargo. Teprve na podzim se objevily první komplikace. Začalo to tím, že mu jednoho dne v práci zavolal z vrátnice známý vtipálek Dobrovský: „Pane inžinýr, máte tady návštěvu. Nějaká dáma s dítětem v jedné, a s cihlou v druhé ruce, chce s vámi nutně mluvit!“ Byla to jeho rozvedená žena Božka a žádala ho, aby byl tak hodný a šel s ní k interrupční komisi, byla už zase v jiném stavu. „Mojdo, já to mám skutečně s manželem, ale my si nemůžeme dovolit další dítě. Ale když řeknu, že to je s tebou, a že by se tím mé nové manželství rozbilo, tak to komise odsouhlasí, chápeš,“ řekla mu přesvědčivě. „No dobrá, Boženko, zavolej mi až budeš vědět termín, tady máš moji novou adresu a telefon.“ Druhý den nato o půl druhé v noci začal drnčet Mojmírovi u ucha telefon: „Vaněček,“ zaúpěl otráveně. Ze sluchátka se ozývalo podivné chrastění kombinované s nesrozumitelným ženským hláskem. „To jsi ty, Božko, víš ty kolik je hodin?“ zasténal zničeně. Teprve potom poznal po hlase svoji fiktivní ženu Irmu, která seho vzlykajíc ptala, může-li s ním něco strašně důležitého prohovořit... „Co se vám stalo, kde jste?“ vyděsil se Mojmír. „V telefonní budce naproti vašemu domu.“ „Dobře, zazvoňte dole, otevřu vám bzučákem.“ Irma s uplakanýma očima byla celá v černém, přesto jí to úžasně slušelo: „Dobrý večer Mojmíre, promiňte, jste moc hodný, víte, já jsem dnes byla na pohřbu maminky...“ Teprve po několika minutách, když se Irma trochu uklidnila, byla schopna vysvětlit své podivné chování. Když její matka před lety ovdověla, znovu se provdala za muže o pět let mladšího, ten ji však po třech letech celkem nepovedeného manželství opustil a odstěhoval se ke své milence někam do Kutné Hory. „Teď teprve, když matka zemřela, se zase objevil a je to hrozný člověk, já se ho bojím!“ „Jak dlouho jste ho už neviděla?“ zeptal se Mojmír. „Od té doby co odešel, a tenkrát mi bylo asi patnáct let.“ „A proč se ho bojíte, čím vám vyhrožuje?“ nechápal Mojmír. „Už cestou ze hřbitova mi řekl, že je ze mne pěkná kočka, a že se ke mně nastěhuje, lépe řečeno, že mne nechá u sebe bydlet, protože má dekret na náš dejvický byt. Tenkrát po svatbě s matkou si jej nechal přepsat na sebe, a tudíž je jeho. Nakonec jsme prý obě dvě ze stejné maštale, matka i já! A ta coura v Kutné Hoře, že ho už moc štve!“ „No, to je děsný, co si to ten děda dovoluje vůči mé manželce – tedy fiktivní manželce – ale stejně! Měla jste ihned přijít za mnou, já bych toho papriku vybouchal!“ V Mojmírovi se rázem probudil nebojácný rytíř. Irma se lehce usmála: „On není tak starý jak si myslíte, ale moc vám děkuji, je to od vás hezké, že byste se mě zastal... Víte, já jsem si myslela, že si s ním poradím sama, ale když se večer opil a stal se dotěrným, zamkla jsem se v mém pokoji. Jenže pak v noci začal kopat do dveří a řvát, že je vyrazí, tak jsem v zoufalství vzala broušenou vázu, odemkla dveře a jak tam vpadl, tak jsem mu ji rozbila o hlavu!“ „A myslíte si, že jste ho zabila?“ vyhrkl Mojmír. „Ne, to určitě ne, protože řval jako tur a snažil se mne chytit, ale byla jsem rychlejší!“ „Tak je to jasné, Irmo, zůstanete zatím zde, já si odestelu vedle na gauči, vy se vyspíte zde na válendě, půjčím vám čisté pyžamo, a dám nový kartáček na zuby. Tím se naše „tabu“ přece absolutně neporuší.“ Druhého dne zajeli spolu do Dejvic, aby si Irma odvezla své nejnutnější věci. Zastihli tam jejího otčíma s ovázanou hlavou a kupodivu mírného jako beránek. Mojmír mu řekl, že je právníkem Irmy, a požádal ho, aby mu ukázal dekret na tento byt. Dekret bohužel souhlasil s jeho tvrzením, takže mu oznámili, že si v nejbližších dnech Irma odstěhuje všechno, co jí patří, a pokud by chtěl dělat potíže, podá na něj trestní oznámení pro pokus o znásilnění. Irma si pak vzala týden volna z práce, aby trochu upravila své provizorní bydlení u Mojmíra tak, aby to nevypadalo jak skladiště nábytku. Chtěla se za každou cenu nějakým způsobem aspoň trochu Mojmírovi odvděčit za jeho opravdu přátelskou pomoc. Právě když připravovala dobrou večeři, a opravdově se těšila na příchod svého fiktivního mužíčka z práce, zazvonil nečekaně telefon. „Haló, mohla bych mluvit s Mojmírem?“ „Není ještě doma, mám mu něco vyřídit, kdo jste prosím?“ tázala se Irma. „Já jsem Bobina, jeho manželka,“ ozvalo se z druhé strany. „To bude asi omyl, Mojmírova manželka jsem totiž já,“ řekla Irma. „Jé, to je novinka, ani se nepochlubil, že se oženil, to vám gratuluju a vyřiďte mu, že ten termín u interrupční komise máme příští týden v úterý v devět, on už ví o co jde, dík!” Když přišel Mojmír z práce, byl mile překvapen krásně prostřeným stolem se svíčkou a květinami, ale vzápětí zas rozčarován podivně zamlklou Irmou, která na jeho dotazy, co se děje, reagovala vyhýbavě. Jinak výborná večeře probíhala pod latentním napětím, teprve až u kávy s tvarohovými koláčky se Irma konečně rozhovořila: „Mojmíre, já vysoce oceňuji vše, co jste pro mne udělal, ale dnes jsem pochopila, že musím co nejrychleji odtud vypadnout. Jedna moje známá mi nabídla podnájem v jejich vile.“ „Ale proč to, Irmo? Vždyť nám to tu snad takhle vyhovuje, ne?“ Mojmír svraštil čelo. „Protože já si na vás moc zvykám – a tak vůbec,“ Irma se kousala do rtů, „chtěla jsem vám dnes navrhnout tykání, ale od toho úmyslu mne odradila taková náhoda. Zavolala totiž vaše první žena, ohledně termínu interrupční komise. Netušila jsem, že s ní dosud udržujete intimní styky, a pochopitelně nemám právo vám do toho mluvit. Ale to, co mě zaskočilo a co mi vadí, je pocit, jako kdybych začala žárlit, a to nesmím, to prostě nejde!“ „Milá, zlatá, Irmo, jsem šťasten, že na mne žárlíte! To totiž znamená, že mě máte ráda,“ jásal Mojmír a vysvětlil jí svoji nezištnou přátelskou pomoc bývalé choti. Nakonec se Irmě vyznal i ze svých citů, které se až dosud snažil tajit a potlačovat. Konečně našel v sobě odvahu říct jí, co si o jejich nenormálním vztahu myslí: „Irmo, připijeme si teď na tykání a čert vem smlouvu, a budeme zde žít jako normální lidi. S otčímem se můžeš sice soudit o byt, ale kdybys ten soud prohrála, tak nám tohle hnízdečko může také stačit, aspoň já bych tu byl s tebou šťasten!“ „Vždyť já přece také, Mojmíre, já už si přeji jenom klid, já už se nechci ani soudit, ani vdávat, ani rozvádět, prostě chci všechno hodit přes palubu a být tady s vámi, totiž s tebou, Mojmíre, šťastná a spokojená!“ „Ovšem nezapomeň, Irmo, že se rozvést musíme, jinak zůstaneš mojí fiktivní manželkou až nadosmrti, a to bys přece určitě nechtěla!“ Irma si přejela jazykem rty: „A proč si myslíš, že bych si to nepřála, ty protivo?“ „Stojí to v naší smlouvě – nepřekonatelný odpor! To jsou přesně ta dvě slova, která mně na té smlouvě vadila už od začátku! Já k tobě nikdy odpor necítil, ba právě naopak!“ Irma se zvedla a přistoupila k Mojmírovi: „Já se teď asi neovládnu, protože ti musím dokázat, že to s tím odporem není absolutně vůbec žádná pravda! To byla jen suchá právnická formulace! A čert vem to pitomé tabu!“ Sedla si mu na klín, objala ho kolem krku a přisála se mu na rty. „Máš pravdu, Irmo la douce, opakuj to, vždyť jsme manželé!“ „Znamená to „la dolce“ sladká?“ zeptala se zbytečně. „Ano, ale zároveň i nejpůvabnější žena jakou znám!“ Redakčne krátené http://mirtoms.blogspot.com/