Občanská demokracie č. 2

Není většinou radno používat klišé anebo přespříliš citovat klasiky, nicméně učiňme výjimku s postřehem Karla Čapka. Literární velikán politicky blízký Hradu se netajil zneklidněním nad tím, nakolik je u nás zvykem přehánět. Již bezmála učebnicovým příkladem dvojího vstoupení do téže vody stal se „sarajevský atentát“. Nastokrát probíraný „vražedný útok“ se neodehrál ani v hlavním městě Bosny a Hercegoviny, a už vůbec nebyl smrtící. A zaplaťpánbůh nestál u zrodu nového konfliktu, pomineme-li konfrontaci „proti všem“ ohledně nahlížení globální změny klimatu. Na každý pád vnitrostranický rozbroj uvnitř strany založené na dogmatickém vůdcovském principu způsobil roku 1997 pád vlády a bezmála přivedl do (politického) hrobu Václava Klause. Zázrakem bylo, že věrozvěst údajně výhradní „autentické pravice“ povstal z již vykopané jámy. A nezapomněl svým nepřátelům, třebaže si je nejprve hýčkal k obrazu svému. Nezapomněl a vyhlásil boj na život a na smrt. Kdo nešel s ním, šel proti němu čili „doleva, nebo s Klausem“. Někteří se nechali strhnout nesmiřitelným charismatem obviňujícím z mrzké zrady vůdce, hysterickou mobilizací, jiní si na odporu vůči nynější hlavě státu a jeho milovanému dítku, Občanské demokracii, postavili existenci. Což bylo zatraceně málo, ačkoli za onoho času to bohatě stačilo. Zpopularizované papírové dioráma, televizní dokument a řada odborných analýz či novinových článků připomněla překotných deset let od veliké události spojené s rozpukem malé partaje, Unie svobody. Mezi zasvěcenými ironicky, leč dost oprávněně nazývané ODS číslo 2. Její skromné stranictvo a složení příznivců nicméně odkazovalo na Občanskou demokratickou alianci, další neúspěšný pokus o jasnou pravicovou alternativu k Jánskému vršku. Moment, řekli jsme bezúspěšný? Ne tak docela. Zatímco ODA formálně odešla do věčných stranických lovišť na Silvestra, Unie svobody-Demokratická unie, podle politologů ještě v pozici vládně koaliční „klinicky mrtvá“, se má čile k světu a loví přízeň voličů. Přinejmenším dle ambiciózních plánů obrody vyhlašované pohrobky zašlé slávy – při nákladných trachtacích. Řadový člen skomírající, stěží čtyřsetčlenné organizace, politický veterán a někdejší předseda Jan Ruml v pořadu Spektrum zasnil s otevřenýma očima a pokochal své nitro vizí návratu. Chladně poučná zkušenost o věčném comebacku touhy po moci, neboť tentýž veřejně činný člověk až k trapnosti sliboval odchody ze společenského výsluní. Nakonec to ale nemusí být tak horké. Stranický zombie Unie svobody potřebuje uživatelsky vstřícně utratit zbylých dvacet dva milionů korun, co zůstaly na účtech. K tomu ideálně poslouží kampaně krajských a senátních voleb. V estetickém zájmu široké veřejnosti zbývá doufat, že protentokrát volební šoty US-DEU půjdou s úrovní nahoru a nebudou až zase tolik prozrazovat o samotné partaji. Ta za sebe před kláním o sněmovnu nechávala „promlouvat“ zapalované pšouky. Autor je publicista