Sloužit, ale neposluhovat

Mám nesmírně rád film. Patřím k vizuální generaci a občas mne vysloveně hryže svědomí, neměla-li svatou pravdu učitelka, jež hlásala, že všechno máme z „vííídea“. Ta idea mne pronásleduje. Onehdy jsem napsal fejeton, kde jsem se ironicky „rozněžňoval“ nad pomyslnou exhumací páně Stallonova rohovníka Rockyho. Boxera toho jména šestého. Pochybný idol mého dětství, ikona obtížená už šesti křížky během krátké doby přihodila nový díl z jiného nekonečného seriálu, druhého pilíře světové slávy. Neprůstřelného kulometčíka a vlasteneckého svalovce Ramba. Událost glosoval tisk titulkem, že Rambo si zas nabrousil nůž. Podotýkám k tomu, že superstár Silvester zřejmě musí pískat kudlu. Jinak si dvojitý zásah trapností nelze ani vysvětlit. Co k tomu dodat krom politování… Už jsem řekl, že pohyblivé obrázky, zpočátku – a bohužel mnohdy dodnes – jarmareční zábavu, miluji. To míhání, mystifikace činů mne inspiruje. Hitchcockovským poselstvím sděleno: Každý film je svébytným Oknem do dvora. Mýtem, bájným vyprávěním, provokací, jež může trhat kasy, jelikož umožňuje nějakou podobu určování sebe sama. Traduje se, že krvavý nebožtík Saddám Husajn zbožňoval americký mafiánský film Kmotr. Zhlédl jej nesčetněkrát, neboť se v něm viděl. V Coppolově hitu spatřoval paralelu svého osudu. Příběhu týraného dítěte, nelítostného outsidera, co k úspěchu vlastními silami přišel. Otázkou do éteru bez odpovědi zůstává, zda nakonec všemi opuštěný vůdce, nejdříve spojenec a potom zatracenec od Spojených států, popatřil někdy na snímek téže režisérské dílny. Proslulou Apokalypsu. Z americké mafiánské produkce osobně dávám přednost snímku Neúplatní. Lotři jsou v něm, nikoliv snadno a beze ztrát, leč přeci jen poraženi. Po spletitých zápasech nakonec dobro vítězí nad zlem. Základem úspěchu neudolané hrstky statečných s předobrazy v reálné historii je vzájemná důvěra. Ta vzniká kvalitním výběrem spolupracovníků. Při svérázném konkurzu padají na otázku „Proč chcete k policii?“ poučkové odpovědi adeptů, že chtějí „Chránit a sloužit“. Vzteklé zavrčení starého strážce zákona, aby byl ušetřen frází z ročenky, vytvoří napjatou konstelaci, chvíli volby nejlepšího vojáka pro válku s Al Caponem. Líbivou větičku „Chránit a sloužit“ nenajdete výhradně na filmovém plátně a ve frazeologii policie za Velkou louží. Její stejně kýčovité obdoby „Pomáhat a chránit“ se chytli náboráři bezpečnostních složek, zaměstnanci resortu českého ministra vnitra Langera. Zkušeného politika potrpícího si na dva vysokoškolské tituly a občas prázdnou vizualizaci. Tento muž, jemuž mnoho let nazpátek kdosi před kamerami přisoudil fyziognomii chicagského gangstera, slíbil radikálně přebudovat svěřenou instituci. Sféru, která se – snad kromě první republiky – zejména z politických důvodů nikdy netěšila větší důvěře veřejnosti. Takový záměr lze jen uvítat, byl by to bohulibý průlom. Posun od pověsti á la Policejní akademie. Měl bych k tomu malou lakonickou poznámku: Pomáhat, sloužit, výborně, ale hlavně konečně neposluhovat. Autor je publicista