Náckovia – rozpustení a vypustení?
Radikálně pravicová, česká národní Dělnická strana došla rozpuštění. Tento společenský kal tím samozřejmě automaticky nemizí, těžko ho vypustit z hlavy. Dlouho, nezřídka toužebně očekávaný výnos Nejvyššího správního soudu ČR v Brně totiž nejde přeceňovat. Buď jak buď, je to unikát dějin novodobého českého státu, první úřední likvidace z důvodů nebezpečí pro lidovládné zřízení. „Systém“, jak by řekli postižení výtržníci a křiklouni. Verdikt s účinkem lučavky královské bude mít ale dopad zpožděný. Případně, což moravský „patrone“, markrabí Jošt nedej, žádný. Vedení inkriminované formace s největší pravděpodobností napadne verdikt u Ústavního soudu. Vyloučit se tudíž nedá ani zvrácení judikátu. Ani když instituce Pavla Rychetského, což je nejspíš blízké jistotě, výnos o konci pochybné politické struktury potvrdí, záležitost tím neskončí. V čistě právní rovině by mohla být dále řešena u evropských soudních institucí. Jde venkoncem o symbolický výrok. Jeden z pilířů demokratického systému jen v podstatě upozornil domácí extrémistické síly, že není možné donekonečna provokovat. Přesto, že unisono běží o tak marginální uskupení, že je nelze vůbec srovnávat se sesterskými organizacemi ve většině okolních zemí. V rámci střední Evropy možno zmínit dokonce parlamentně etablované krajní pravice v Maďarsku, Rakousku či Německu. Nabíledni leží další vývoj kausy Dělnická strana: vstání starých bojovníků pod stejnými idejemi v novém nátěru… Obdobných příkladů nelezneme spousty: bratrská „zem pod Tatrami“ zná rozpuštění Slovenskej pospolitosti, uskupení uznávajícího Tisovu válečnou pseudostátnost čili loutkovou fašistickou entitu v čele s katolickým knězem – k vraždám spoluobčanů ochotným antisemitou. Ta v podobě občanského sdružení pokračovala nadále v činnosti. Příležitostně se vedou diskuze, jestli si některé složky demokratických pravicových partají nepěstují malé, „uživatelsky příjemné“ české nácky k možnému zneužití před volbami. Snad si ještě mnozí vzpomenou, kterak někdejší premiér Mirek Topolánek (autor výroků o noci dlouhých nožů či osvětimské lži) de facto legitimizoval Národní stranu, když otevřeně pozval její tehdejší vůdkyni, doktorku politologie Petru Edelmannovou. Není přirozeně rozumné vidět hned za vším špinavou hru, leč jinak těžko říci, zda by se státu na úpatí letošní předvolební kampaně poštěstilo dosáhnout tohoto malého vítězství, kdyby neexistovala úřednická Fischerova vláda. Odbornickým kabinetem najatí právníci s renomé použili poněkud logičtější či lépe řečeno profesionálnější metodu než ministerstva vnitra pod někdejším vedením Ivana Langera za ODS. Namísto podivuhodných pěti stránek dokumentů, jež poskytly snadný triumf exsládkovci Tomášovi Vandasovi, soudní dvůr informacemi úplně zavalilo – a dosáhlo cíle. Přitom není prosto interesu, že protentokrát bylo operováno dokonce s výsledkem pře o politické křídlo baskického terorismu, Herri Batasuna. Stejně důrazně by ovšem měly být řešeny, a to bez ohledu na zabarvení budoucích exekutiv, sociální příčiny existence a podpory pravicových radikálů v tolikrát krvácejícím srdci Evropy. Prvním solidním krokem se může stát hledání příčin společenských konfliktů na více než jedné (Dělnické) straně. Autor je spolupracovník Slova
